# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 646/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 646/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.646.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 3. 2011
- Datum zveřejnění: 6. 4. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
- Klíčová slova: příslušnost/místní, smlouva, úvěr, neplatnost/absolutní
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1; 40/1964 Sb., § 55, § 56, § 39; 99/1963 Sb., § 89a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.

Prvým z označených rozhodnutí vyslovil Okresní soud Praha-východ v řízení o žalobě stěžovatelky proti žalovanému J. H. na zaplacení 1.037.453,95 Kč z titulu závazku ze smlouvy o úvěru svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Liberci jako soudu příslušnému. Učinil tak poté, co s poukazem na ustanovení § 11 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 a § 89a o. s. ř., § 264 odst. 4 obchodního zákona a § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 občanského zákona posoudil dohodu účastníků, obsaženou ve smlouvě o úvěru, o místní příslušnosti soudu v obvodu sídla stěžovatele jako neplatnou podle ustanovení § 39 občanského zákona pro rozpor se zákonem (ustanovení § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 občanského zákona), neboť se jedná, z důvodů, které podrobně rozvedl i s odkazem na vyjmenovanou soudní judikaturu a směrnici Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřenou odchylku v neprospěch žalovaného spotřebitele, bytem v Liberci. K odvolání stěžovatelky pak rozhodl Krajský soud v Praze, který napadeným rozhodnutím, rovněž podrobně zdůvodněným, usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.

V ústavní stížnosti směřující proti uvedeným rozhodnutím stěžovatel obsáhle polemizuje s uvedeným závěrem obecných soudů o neplatnosti prorogační doložky, přitom v zásadě uvádí obdobnou argumentaci jako v odvolání. Obecné soudy podle něj bez hlubší analýzy konkrétní kauzy paušálně zhodnotily, že došlo ke zhoršení postavení žalovaného spotřebitele, když pouze konstatovaly rozdíly ve vzdálenosti doložkou určeného soudu pro stěžovatele a žalovaného. V této souvislosti poukazuje na zvýšené náklady řízení, jež vzniknou v případě, že místně příslušným soudem bude Okresní soud v Liberci, čímž může dojít k výraznému znevýhodnění spotřebitele. Tvrdí tak, že prorogační doložka je naopak ujednáním, které směřuje ke zlepšení postavení spotřebitelů, poukazuje i na to, že není výjimkou, že soudy považují prorogační doložky za platné. Obecným soudům dále vytýká, že nebylo přihlédnuto k tomu, že žalovaný jako spotřebitel konal protiprávně, když nesplácí dlužnou částku řádně a včas, naopak snaha stěžovatele postupovat v souladu se smluvními ujednáními a nenavyšovat žalovanému náklady související se soudním řízením je napadenými rozhodnutími devalvována. Dovolává se i judikatury Ústavního soudu a uvádí, že státní moc může do základních práv jednotlivce zasahovat pouze ve výjimečných případech a takový zásah musí vést v konkrétním případě k proporciálnímu omezení příslušného základního práva a to vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a s ohledem na cíle, jichž má být takovým zásahem dosaženo, obecné soudy však bez přesvědčivého zdůvodnění privilegovaly žalovaného spotřebitele, když formalistickým a restriktivním způsobem vyloučily dohodu smluvních stran o prorogaci. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl proto zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě svých zjištění a konkrétních okolností, jež Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy opírající se i o rozhodovací praxi Evropského soudního dvora, vedoucí je k závěru o neplatnosti prorogační doložky, přičemž odvolací soud dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, obdobné jako námitky ústavní stížnosti. Opodstatněně také poukázal na to, že nelze přihlížet jen k finančním nákladům, ale třeba zohlednit i stránku časovou a zdůraznil, že není možno předjímat průběh soudního řízení a již vůbec ne jeho výsledek. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přitom nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94), lze tak odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-646/11-1)