# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 63/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 63/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.63.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 5. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: nájem, byt/vyklizení, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 12, čl. 36; 40/1964 Sb., § 711 odst.1 písm.h, § 711 odst.1 písm.g; 99/1963 Sb., § 79 odst.1, § 92 odst.1, § 153, § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 1999, č.j. 25 Co 163/99-81, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č.j. 15 C 56/98-56, jímž bylo ve sporu mezi vedlejšími účastníky jako žalobci a stěžovatelkou jako žalovanou přivoleno k výpovědi z nájmu bytu o kuchyni a pokoji s částečným příslušenstvím v I. poschodí domu čp. 179 v Tomkově ulici v Hradci Králové, kterou dali vedlejší účastníci stěžovatelce dne 26. 3. 1998.

Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 4 Ústavy České republiky ("Ústava") a další základní práva a svobody zakotvené v čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), za současného porušení řady procesních i hmotněprávních předpisů, např. § 79 odst. 1, § 92 odst. 1 a § 153 o.s.ř., a § 37 odst. 1 a § 711 odst. 1 obč. zákoníku. V odůvodnění své stížnosti argumentuje obdobně jako v odvolání, aniž by svá tvrzení o namítaném porušení ústavních práv doplnila řádnou argumentací ústavněprávní. Opakuje své přesvědčení, že původní žalobci vůbec nebyli k podání žaloby aktivně legitimováni a že výrok rozsudku překročil návrh žalobců. Nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy a s právními názory, k nimž tyto soudy dospěly.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřili nesouhlas a polemiku s právními názory stěžovatelky. Jsou přesvědčeni, že obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy, vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu a správně aplikovaly příslušná ustanovení obč. zákoníku. Navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zcela zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 15 C 56/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů, přičemž v odůvodnění své stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již uplatňovala v řízení před obecnými soudy, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že jsou dány specifikované výpovědní důvody uvedené v ust. § 711 odst. 1 obč. zákoníku. To, že s takovým závěrem stěžovatelka nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 4 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. V přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu nelze též spatřovat zásah do ústavního práva na nedotknutelnost obydlí zakotveného v čl. 12 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-63/2000-2000)