# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 620/06

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 620/06
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.620.06.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 4. 2007
- Datum zveřejnění: 14. 5. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 120, § 240 odst.3, § 237 odst.1 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2006, odmítl tento dovolání stěžovatelky směřující do rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 17 Co 479/2005, ze dne 10. 1. 2006 pro vady podaného dovolání podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka podala proti rozsudku Městského soudu v Praze tzv. blanketní dovolání, které neobsahovalo žádné dovolací důvody a neoznačilo důkazy k prokázání důvodů dovolání, přičemž v něm stěžovatelka sdělila, že bude do 15 dnů náležitě doplněno. Toto doplnění však stěžovatelka učinila přípisem doručeným až po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty pro podání dovolání, k němuž již proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet. Stěžovatelka vůči tomuto odmítavému usnesení dovolacího soudu namítá, že poučení Městského soudu v Praze bylo konfúzní, a proto jí byla podle jejího názoru dovolací lhůta ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř., dovolujícího podat v tomto případě dovolání ve lhůtě do čtyř měsíců, zachována. Jak se ale Ústavnímu soudu z rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 17 Co 479/2005, ze dne 10. 1. 2006 podává, uvedl tento v tomto rozsudku v poučení o dovolání, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání pouze za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c)]. Jestliže posléze i stěžovatelka v opožděně podaném doplnění dovolání ze dne 20. 4. 2006 odůvodnila své dovolání otázkou zásadního právního (resp. procesněprávního) významu, pak zjevně vycházela z daného jí poučení o dovolání a měla vycházet i ze lhůty, na kterou byla v předmětném poučení upozorněna. Ústavní soud se proto s její námitkou, že napadeným odmítavým usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu, nemohl ztotožnit a shledal ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněnou.

Stran návrhu na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 17 Co 479/2005, ze dne 10. 1. 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 51 C 307/2001, ze dne 6. 1. 2005, pak byl Ústavní soud nucen konstatovat, že vzhledem k tomu, že podané dovolání nebylo vzhledem k výše uvedenému posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval (§ 75 odst. 1, § 72 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla ústavní stížnost ve vztahu k těmto napadeným rozhodnutím podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-620/06-1)