# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 62/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 62/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:4.US.62.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 5. 3. 2019
- Datum zveřejnění: 27. 3. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: náklady řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 142 odst.2, § 142 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka vlastní cestovní kancelář, se kterou se soudili její klienti (vedlejší účastníci a v řízení před obecnými soudy žalobci) o slevu z ceny zájezdu. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. ledna 2018, č. j. 41 C 46/2016-162, ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení 44 661 Kč - na rozdíl od soudu I. stupně, který vyčíslil náklady řízení jen na částku 2 428 Kč. Své nákladové rozhodnutí odůvodnil odvolací soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř.; dospěl k závěru, že v souzené věci záviselo rozhodnutí o výši plnění (slevy z ceny zájezdu) na úvaze soudu a vedlejší účastníci mají právo na plnou náhradu nákladů řízení, přestože jim v konečném výsledku bylo přisouzeno méně, než se domáhali žalobou.

Stěžovatelka brojí u Ústavního soudu jen proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a cítí se být dotčena ve svém "právu na spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že v její věci výše plnění závisela výlučně na úvaze soudu; podle ní měl odvolací soud postupovat podle pravidla poměrného rozdělení náhrady nákladů řízení při částečném úspěchu ve věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř., nikoliv podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, neboť dovolání proti nákladům řízení je ze zákona nepřípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], avšak je zjevně neopodstatněná.

K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Náhrada nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věcech týkajících se tzv. bagatelních částek) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]; nic takového v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.

Odvolací soud napadené rozhodnutí řádně odůvodnil a vysvětlil v něm i svoji úvahu, na které je v tomto případě závislé rozhodnutí o výši plnění. Rovněž nákladové rozhodnutí je řádně odůvodněno a Ústavní soud nemá žádný důvod do něj zasahovat, i z důvodů, které jsou uvedeny výše; proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.

Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-62/19-1)