# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 617/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 617/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:4.US.617.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 4. 2019
- Datum zveřejnění: 20. 5. 2019
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: kupní smlouva, pokuta/smluvní, neplatnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 35 odst.2, § 544, § 50a odst.1; 89/2012 Sb., § 3028 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ve výroku uvedeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Ústí nad Labem (dále též "nalézací soud") žalobu stěžovatelky o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla být vedlejším účastníkem (žalovaným) zaplacena stěžovatelce jako smluvní pokuta na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě (dále jen "smlouva") uzavřené dne 25. 11. 2003. Pro případ porušení smluvních povinností vedlejším účastníkem byla sjednána smluvní pokuta v uvedené částce.

Nalézací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy, a to zároveň z několika důvodů: 1. pro neurčitost vymezení časového okamžiku a doby, do které má být uzavřena kupní smlouva; 2. pro absenci označení předmětu budoucí koupě a kupní ceny jakožto podstatných náležitostí kupní smlouvy. I kdyby byla smlouva jako celek platná, bylo by podle nalézacího soudu neplatné ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, neboť smluvní pokuta je zjevně nepřiměřená povaze a výši zajišťovaného závazku.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v plné výši.

Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky zabýval sice nemeritorně, ale podrobně; dospěl nakonec k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se neodchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu. Trpěla-li smlouva nedostatky ve vztahu k jejím podstatným náležitostem, odvolací soud podle něj správně dovodil, že nedostatky nelze odstranit výkladem obsahu právního úkonu. Dovolací soud dospěl k závěru, že je dovolání nepřípustné ve smyslu § 238 ve spojení s § 237 o. s. ř. a odkázal ve svém usnesení na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu podporujících jeho závěr o nepřípustnosti.

Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím podala řádně zastoupená stěžovatelka včasnou ústavní stížnost; je přesvědčena, že obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 11 Listiny ve spojení s čl. I Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnila v řízení před obecnými soudy, zejména ve svém dovolání - je přesvědčena, že soudy nerespektovaly princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy,
a v této souvislosti odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNÚ 197). Soud by se měl podle stěžovatelky při výkladu smlouvy vyhnout interpretaci, která je pochybná, zejména s ohledem na problematické důsledky, k nímž vede. V této souvislosti okazuje stěžovatelka také na § 574 obč. zák., které výslovně stanoví, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Stěžovatelka odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť aplikace hmotného práva ze strany obecných soudů je excesivní, což má za následek porušení jejích ústavních práv.

Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem podané stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Takzvané právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), které mělo být podle stěžovatelky porušeno, nezaručuje výsledek řízení podle představ účastníka, ale "jen" projednání a rozhodnutí věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě beze zbytku stalo. Zjednodušeně řečeno se stěžovatelka nemůže smířit se závěry obecných soudů o neplatnosti smlouvy, na základě které jí mělo vzniknout právo na zaplacení předmětné smluvní pokuty. Stěžovatelka se ve své podstatě snaží z Ústavního soudu učinit další přezkumnou instanci v rámci soustavy obecných soudů, kterou však Ústavní soud není; jeho úkolem není přezkoumávat skutkové a právní závěry obecných soudů, ale dohlížet na to, zda nebylo porušeno některé právo stěžovatele zaručené v ústavní rovině.

Obecné soudy všech stupňů se věcí dostatečným způsobem zabývaly, dospěly k jednoznačným závěrům, které podrobně odůvodnily ve svých rozhodnutích, a Ústavní soud nenalezl jediný důvod, pro který by měl do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout. Nalézací soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil všechny důvody, které jej vedly k právnímu závěru o neplatnosti smlouvy, odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a dovolací soud nenalezl žádný důvod, proč by se měl věcí meritorně zabývat, neboť napadená rozhodnutí se neodchýlila od jeho ustálené judikatury. V dalších souvislostech lze odkázat pro stručnost na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný; usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle § 43 odst. 3 téhož zákona.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-617/19-1)