# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 608/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 608/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.608.13.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 2. 2013
- Datum zveřejnění: 11. 3. 2013

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavnímu soudu byla dne 12. února 2013 doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že neprodleně po obdržení oznámení Ústavního soudu o přijetí této ústavní stížnosti zajistí v dodatečně poskytnuté lhůtě své zastoupení advokátem se speciální plnou mocí.

Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.

Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovatel inicioval v minulosti 20 ústavních stížností, přičemž v průběhu řízení o těchto ústavních stížnostech byl Ústavním soudem opakovaně, řádně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem (kupř. řízení vedená pod sp. zn. II. ÚS 1438/12, III. ÚS 2397/11, II. ÚS 1519/11, II. ÚS 967/08, I. ÚS 1100/08 apod.). Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby podal ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Zákonná lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci, na základě popsané situace, shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podaný návrh odmítla.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-608/13-2)