# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 585/06 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 585/06 - ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.585.06 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 12. 3. 2007 - Datum zveřejnění: 8. 10. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces - Klíčová slova: daň, správní soudnictví - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38; 337/1992 Sb., § 55b; 99/1963 Sb., § 247 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ministerstvo financí ČR ve shora napadeném rozhodnutí uvedlo, že podání stěžovatelky posoudilo jako žádost podle § 55b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, o povolení přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 8. prosince 2000, č.j. FŘ-3935/12/00, jímž bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému daňovému výměru Finančního úřadu pro Prahu 4 č. 1000000097 ze dne 5. dubna 2000, č.j. 103019/00/004515/5842. Tuto žádost zamítlo a nepovolilo přezkum citovaných rozhodnutí. O správní žalobě stěžovatelky směřující proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR rozhodl výše popsaným rozsudkem Městský soud v Praze, který žalobu odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Kasační stížnost stěžovatelky pak shora citovaným usnesením Nejvyšší správní soud zamítl. Stěžovatelka ve svém podání vylíčila okolnosti, které ji vedly k podání zmíněného podnětu k provedení kontroly dodržování zákonů při postupu pracovníků Finančního úřadu pro Prahu 4. Ministerstvo financí ČR však tento podnět posoudilo, podle názoru stěžovatelky nesprávně, jako žádost o přezkum rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu, přestože z podání stěžovatelky takový požadavek nevyplýval. Proto se stěžovatelka domáhala nápravy cestou správní žaloby. Správní soud však neposoudil věc jako žalobu směřující proti rozhodnutí, jímž se zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti. Stěžovatelka je však přesvědčena, že rozhodnutím ministerstva byla zkrácena v právu na správné a věcně spravedlivé rozhodování v její věci. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelka popsala postup správce daně v její věci a uvedla, v čem měla spočívat jeho pochybení. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 193/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byl, na základě řízení Finančního úřadu pro Prahu 4, vystaven dodatečný platební výměr na daň z příjmu právnických osob za rok 1995 a další platební výměr na daňové penále vztahující se k téže dani. Stěžovatelka nesouhlasila s těmito platovými výměry, a proto je napadla odvoláním k Finančnímu ředitelství pro hl. město Prahu. Stěžovatelka přitom vycházela ze skutečnosti, že správce daně nepostupoval v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Po zamítnutí jejího odvolání se obrátila na Ministerstvo financí ČR, které však její podnět posoudilo jinak, než za jaký jej považovala ona a jako její žádost o přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství ji odmítlo. Stěžovatelka dále postupovala cestou správní žaloby podle zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze však v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Ministerstva financí ČR nebyla založena, změněna, rušena či závazně určena práva a povinnosti stěžovatelky. Rozhodnutí tedy posoudil jako úkon správního orgánu, který je ze zákona vyloučen ze soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud tento přístup posoudil jako věcně správný, a proto kasační stížnost zamítl. Jakkoliv je tedy patrné, že stěžovatelka užila celé řady procesních nástrojů k tomu, aby zvrátila pro ni nepříznivé rozhodnutí správce daně, nejednalo se o nástroje, které by k tomu byly způsobilé. Dalšími procesními kroky totiž nemohla zvrátit skutečnost, že neužila adekvátního procesního nástroje, kterým by mohla být například správní žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství podaná k příslušnému soudu podle ustanovení § 247 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., o.s.ř., v tehdy platném znění. Neúspěch v řízeních, jež stěžovatelka vyvolala, pak nebyl způsobilý zkrátit ji v jejich základních právech. K tomu přistupuje skutečnost, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko vyjmenovala práva, v nichž měla být zkrácena (právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků), aniž uvedla, v čem shledává zásah do naříkaných základních práv. Argumentace stěžovatelky se tak zúžila na tvrzení, která předložila již v řízení před správními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-585/06-06)