# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 579/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 579/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.579.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 2. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: nájem, byt, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 40/1964 Sb., § 703, § 115; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2002, čj. 26 Cdo 24/2001-136, kterým bylo podle § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř., jako nedůvodné zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, čj. 55 Co 332/2000-120. V dovolání stěžovatelka odvolacímu soudu mj. vytkla chybnou interpretaci § 703 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a § 115 obč.zák., jakož i to, že nesprávně hodnotil všechny provedené důkazy. Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2000, čj. 16 C 67/98-87, byla pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala proti žalovanému (bývalému manželovi) M. S. zrušení práva společného nájmu bytu s tím, že byt bude nadále užívat jako nájemce sama. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil i uvedené rozsudky soudu prvého a druhého stupně.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů došlo k vážnému zásahu do jejích lidských práv a svobod. Popsala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřila přesvědčení, že jejich rozsudky byla připravena o nájemní právo k předmětnému bytu a to způsobem, vzbuzujícím pochybnosti o spravedlivém procesu, objektivitě soudů a dodržování zákonnosti. Interpretace zákona soudci a soudy ohledně práva společného užívání bytu, resp. práva společného nájmu bytu manželi, je pokaždé jiná a tudíž vzbuzuje vážné pochybnosti o správném a objektivním výkladu hmotněprávních předpisů. Nejvyšší soud ČR v rámci právního hodnocení případu nevyšel ze všech skutečností rozhodných pro správné a objektivní posouzení věci. To se týká zejména posouzení otázky, zda daný byt je bytem podnikovým či tuto svoji povahu pozbyl, jakož i posouzení, zda byla vedena společná domácnost s manželem.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud jde o právní argumentaci dovolacího soudu, odkazuje na písemné vyhotovení svého stížností napadeného rozsudku. Právní názor zde uvedený odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ČR, která je příkladmo v napadeném rozsudku uvedena. Závěrem uvedl, že netrvá na ústním projednání věci.

Po posouzení obsahu napadených rozsudků, jakož i obsahu shromážděných podkladů pro rozhodnutí, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či takové interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci, která by prima facie nasvědčovala zásahu do jejích ústavních práv. Ústavní stížnost neobsahuje zřetelně formulované a odlišitelné stížnostní body s patřičnou ústavněprávní argumentací. V tomto směru Ústavní soud uvádí, že strohé a nezdůvodněné tvrzení, že např. dotčeným rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno to či ono ústavně zaručené základní právo (svoboda), označené jen odvoláním na článek Listiny, pro přijetí ústavní stížnosti a její meritorní projednání nestačí, stejně jako je zcela nerozhodná pouhá (zpravidla opakovaná) polemika se závěry či názory obecných soudů vyjádřenými v odůvodnění jejich rozhodnutí.

Z faktu, že právní názory soudů různých instančních stupňů ve věci stěžovatelky se liší, nelze dovodit jakýkoliv zásah do jejích ústavních práv; naopak stávající systém opravných prostředků v občanském soudním řízení s touto skutečností počítá. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen opakovanou polemikou stěžovatelky se závěry či názory obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do roviny ústavněprávní.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-579/02-02)