# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 547/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 547/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.547.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 3. 2010
- Datum zveřejnění: 12. 4. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: správní soudnictví, daň/daňová povinnost, pohledávka
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 12; 586/1992 Sb., § 23 odst.14

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí, z nichž prvým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky směřující proti rozhodnutí finančního ředitelství v její daňové věci a druhým pak její kasační stížnost proti rozhodnutí jmenovaného správního soudu.

V podrobně rozvedeném návrhu zrekapitulovala řízení před správními soudy, rozhodujícími o zákonnosti postupu finančních orgánů, jejichž rozhodnutími jí byla doměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, včetně rozhodnutí všech uvedených orgánů. Brojí pak proti výkladu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jak jej v předcházejícím řízení podaly správní orgány a správní soudy, a to konkrétně pokud jde o výklad bodu 1 přílohy 3 uvedeného zákona a výklad ustanovení § 23 odst. 14, jenž byl uvedenými orgány podán, a předkládá svou interpretaci, pokud jde o výklad použitých pojmů "záloha" a "pohledávka", opírající se také o zápis Koordinačního výboru Ministerstva financí a Komory daňových poradců. Správním soudům pak vytýká také překvapivost jejich rozhodnutí a domáhá se, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími zjištěn nebyl. Dle přesvědčení Ústavního soudu Nejvyšší správní soud, na jehož rozhodnutí se Ústavní soud především zaměřil, podrobně v potřebném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem vyložil důvody, které vedly k závěrům v daňové záležitosti stěžovatelky (přecházející z daňové evidence na účetnictví) přijatým. Interpretace relevantních ustanovení jím provedená není výrazem svévole, Ústavní soud ji považuje za ústavně konformní, přitom k poukazu stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k "dvojímu" výkladu norem třeba uvést, že tato na daný případ nedopadá, neboť, jak již uvedl Nejvyšší správní soud, v daném případě nestojí proti sobě dva rovnocenné výklady § 23 odst. 14 zákona o dani z příjmu, z nichž by bylo třeba volit ten příznivější pro daňový subjekt, ale naopak, jak gramatický, tak teleologický a systematický výklad tohoto ustanovení, jenž Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podal, nasvědčuje závěru o tom, že výraz "pohledávka", použitý v § 23 odst. 14 zákona o daních z příjmu, nezahrnuje poskytnuté zálohy. Nejvyšší správní soud se také vyslovil k vzájemnému poměru uvedeného ustanovení a ustanovení bodu 1 přílohy 3 cit. zákona a objasnil též důvody - Ústavním soudem akceptované - svého postupu v poměru k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu, s jehož závěry se sice zcela neztotožnil, při přezkumu jeho rozhodnutí však nijak nevybočil z rámce právních otázek, vytyčených již v předcházejících řízeních, přitom s krajským soudem se v jeho konečném závěru o tom, že správní orgány v dané věci nepochybily, pokud v případě záloh poskytnutých stěžovatelkou postupovaly podle bodu 1 přílohy 3 zákona o daních, ztotožnil. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatelky o překvapivosti rozhodnutí, neboť jak krajský soud tak i soud kasační, jakož i finanční orgány v předcházejícím řízení se od počátku řízení zabývaly výkladem aplikovaných ustanovení. Na podrobné a vyčerpávající odůvodnění Nejvyššího správního soudu, reagující i na argumentaci stěžovatelky uváděnou v ústavní stížnosti, lze zcela odkázat a zároveň také připomenout roli Nejvyššího správního soudu, který je ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 150/2002 Sb., jako vrcholný orgán ve věcech patřících do pravomoci správních soudů, právě tím soudem, jenž je především povolán k výkladu "jednoduchého práva" a jeho sjednocování.

Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-547/10-1)