# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 54/17

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 54/17
- ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.54.17.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 1. 2017
- Datum zveřejnění: 9. 2. 2017
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: dražba, exekuce, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 99/1963 Sb., § 132, § 169 odst.2, § 335

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Stěžovatel (dále rovněž "povinný") projednávanou ústavní stížností napadá jak postup Nejvyššího soudu České republiky v dovolacím řízení, tak i postup Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín v řízení o odvolání proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský úřad Praha - východ, i procesní postup posledně jmenovaného soudního exekutora v exekuční věci vedené jím pod sp. zn. 054 EX 1010/12. Napadá také předmětná rozhodnutí uvedená v záhlaví usnesení, a tvrdí, že "jimi došlo k porušení jeho práva na řádný, zákonný proces ve smyslu čl. 90 věta první Ústavy České republiky, tedy i na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ve smyslu čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech".

II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, usnesením ze dne 11. 12. 2015 č. j. 054 EX 1010/12-541 soudní exekutor Mgr. Jiří Nevřela (dále rovněž "soudní exekutor") udělil příklep vydražiteli G2 Reality s. r. o. k nemovitostem, pozemkům parc. č. A1 a parc. č. A2 v kat. území Velíková ve společném jmění manželů, povinného a Lenky Vavrysové (dříve (Divilové), přičemž rozhodl, že vydražitel učinil nejvyšší podání ve výši 1 405 000,- Kč, na které byla započítána dražební jistota 250 000,- Kč a vydražiteli byla uložena povinnost zaplatit zbývající částku do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení. Proti usnesení soudního exekutora podal povinný odvolání.

Na základě námitek povinného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 30. 3. 2016 č. j. 60 Co 54/2016-583 potvrdil usnesení soudního exekutora, když dospěl k závěru, že odvolací námitky nejsou důvodné, neboť výsledná cena předmětných nemovitostí a jejich příslušenství byla určena částkou 1 350 000,- Kč usnesením soudního exekutora ze dne 23. 2. 2014 č. j. 054 EX 1010/12-246, které nabylo právní moci dnem 22. 4. 2015. Usnesením ze dne 26. 5. 2015 č. j. 054 EX 1010/12-276 soudní exekutor vydal dražební vyhlášku o nařízení elektronické dražby předmětných nemovitostí na den 5. 8. 2015. Dražba byla dalším usnesením odročena na den 10. 12. 2015. Při uskutečněné dražbě byly předmětné nemovitosti vydraženy za nejvyšší podání 1 405 000,- Kč. O dražbě a jejím průběhu byl soudním exekutorem sepsán protokol (záznam). Dražební vyhláška byla povinnému doručována do vlastních rukou, protože však adresát (povinný) nebyl zastižen, byla zásilka uložena a zanechána výzva. Uložená zásilka byla povinným vyzvednuta dne 4. 6. 2015. Rovněž usnesení o určení výsledné ceny předmětných nemovitostí a jejich příslušenství bylo doručováno do vlastních rukou povinného; protože povinný nebyl zastižen, byla zásilka uložena a zanechána výzva k vyzvednutí. Protože si zásilku povinný v úložní době nevyzvedl, byla mu dne 8. 4. 2015 vhozena do domovní schránky (§ 49 odst. 4 o. s. ř.). Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně dále konstatoval, že povinnost soudního exekutora doručit povinnému protokol o dražbě ze zákona nevyplývá.

Nejvyšší soud České republiky (dále též "dovolací soud") dovolání povinného odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť dovolatel v dovolání nevymezil, jaké právní posouzení věci, resp., právní výklad krajského soudu v napadeném rozhodnutí pokládá za nesprávné a v čem tato tvrzená nesprávnost právního posouzení má spočívat.

Dovolací soud dále poznamenal, že jak záznam o elektronické dražbě, tak i protokol o jejím průběhu je veřejnou listinou, která se účastníkům doručuje u jednání či po jeho skončení na požádání. Není tedy obecně (ze zákona) uložena povinnost záznam o elektronické dražbě doručit účastníkům řízení.

III.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a podmínky uvedené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá stěžovatel postup soudního exekutora a výše uvedených soudů v exekuční věci oprávněné Hilti ČR spol. s r. o. proti povinnému pro 767 108,- Kč s příslušenstvím a současně se domáhá zrušení jím napadených rozhodnutí. Vadnost, resp. nesprávnost postupu těchto orgánů spatřuje stěžovatel v údajném porušení jeho práva na řádný zákonný proces a na porušení principu legitimního očekávání, neboť "obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly normy tzv. jednoduchého práva, a to konkrétně občanský soudní řád, čímž ve svém důsledku zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to zejména do práva stěžovatele na spravedlivý proces". Dovolací soud prý z důvodu tzv. přepjatého formalismu odmítl jeho dovolací námitku proto, že jí zpochybnil skutkový stav projednávané věci (nedoručení usnesení o stanovení výsledné ceny předmětných nemovitostí), přičemž se nezabýval námitkou stěžovatele, že předmětné usnesení mu nebylo řádně doručeno.

Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v údajně extrémních rozporech mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť ve spise se prý nenachází žádný důkaz dokládající, že usnesení o ceně bylo stejně jako protokol o jednání stěžovateli řádně doručeno, neboť prý v případě doručování do vlastních rukou účastníka řízení není možné vhodit zásilku do domovní schránky adresáta a předmětná usnesení tak nemohla nabýt právní moci, a to ani "ve formě fikce doručení".

IV.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti směšuje údajně protiústavní postup soudního exekutora a soudů s tvrzenou protiústavností napadených rozhodnutí, aniž uvádí, v čem spatřuje protiústavnost těchto procesních postupů. Argumentace ve vztahu k údajné protiústavnosti napadených rozhodnutí je založena výhradně na negaci závěrů krajského soudu o doručení usnesení soudního exekutora o výsledné ceně předmětných nemovitostí a na polemice s obsahem ustanovení § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") upravující doručování písemností určených do vlastních rukou.

Pokud se týká údajné nesprávné intepretace a aplikace norem jednoduchého práva (v projednávané věci o. s. ř.) je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění rozhodnutí, což ve vztahu k napadeným rozhodnutím bylo splněno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje námitky, které zjevně mají původ v normách tzv. podústavního práva (v dané věci v příslušných ustanoveních o. s. ř.). Požaduje-li jejich přezkoumání Ústavním soudem, staví jej do role, která mu zjevně nepřísluší. Nad rámec řečeného Ústavní soud zdůrazňuje, že jak krajský soud, tak i soud dovolací provedly adekvátní právní posouzení založené na interpretaci a aplikaci jednotlivých ustanovení procesního předpisu - občanského soudního řádu, které odpovídá judikatuře dovolacího soudu i Ústavního soudu. Nesouhlasný názor stěžovatele nemůže - sám o sobě - založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.

Ze všech výše vyložených důvodů a s ohledem na skutečnost, že zejména krajský soud se výstižně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přičemž podrobně vyložil, v čem spatřuje jejich nedůvodnost, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-54/17-1)