# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 523/06

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 523/06
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.523.06
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 2. 2007
- Datum zveřejnění: 25. 9. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
- Klíčová slova: trestný čin, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 40 odst.4; 140/1961 Sb., § 234; 218/2003 Sb., čl.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, podanou ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces a právo odepřít výpověď, zakotvená v v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dle odůvodnění ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že byl uznán vinným proviněním loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. výhradně na základě nepřímých důkazů, kterými bylo sice prokázáno, že se v určitém časovém okamžiku zdržoval na místě, kde došlo k napadení poškozené, a v konečném důsledku se zmocnil věcí jí odcizených; tyto důkazy však neprokazují, že se tak stalo z jeho strany za užití násilí nebo bezprostřední pohrůžky násilí. Dále stěžovatel namítá, že soud prvního stupně dovodil možnost rozhodnout o jeho vině na podkladě nepřímých důkazů mimo jiné proto, že v trestním řízení využil svého práva nevypovídat, čímž došlo k porušení práva garantovaného v čl. 40 odst. 4 Listiny.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.

II.

Městský soud v Brně, soud pro mládež (dále též jen "městský soud"), účastník řízení, ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a konstatoval, že veškeré námitky stěžovatele směřují k otázce hodnocení důkazů a nikoliv k porušení jeho ústavně zaručených práv.

Vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení vyžadována nebyla.

III.

Z trestního spisu městského soudu sp. zn. 8 Tm 98/2005, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem městského soudu ze dne 16. září 2005, sp. zn. 8 Tm 98/2005, byl stěžovatel jako mladistvý uznán vinným proviněním loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se společně se dvěma spoluobžalovanými dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Za toto provinění a sbíhající se provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem městského soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 8 Tm 20/2005, byl odsouzen k souhrnnému opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež (dále též jen "krajský soud"), ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 4 Tmo 134/2005, podle ustanovení § 256 tr. ř. zamítnuto.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky jako soudu pro mládež (dále též jen "Nejvyšší soud") ze dne 4. května 2006, sp. zn. 8 Tdo 533/2006, podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a domáhá se přezkoumání jejich závěrů vztahujících se ke skutkovým zjištěním Ústavním soudem.

Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Právě obecný soud je povinen hodnotit důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, že nejsa součástí soustavy obecných soudů nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Taková pochybení však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost je obsahově shodná s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku; všechny námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v tomto opravném prostředku a následně i v dovolání.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným jak na dokazování v trestním řízení, tak na odůvodnění rozhodnutí.

Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti směřují výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně dostatečným způsobem rozvedl jednotlivé důkazy usvědčující stěžovatele z přímé účasti na loupežném přepadení poškozené, a to se závěrem, že tyto důkazy, byť nepřímé, ve svém souhrnu umožňují učinit jednoznačný názor o vině stěžovatele žalovaným jednáním.

Krajský soud jako soud odvolací na základě odvolání podaného stěžovatelem přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a konstatoval, že řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, není zatíženo žádnými podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Konstatoval, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jak stanoví ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a pochybení neshledal ani ve způsobu hodnocení důkazů. Ač se ztotožnil s hodnocením důkazů nalézacím soudem, odvolací soud znovu sám vyhodnotil důkazy podstatné pro rozhodnutí o vině stěžovatele a rovněž dospěl k závěru, že tyto důkazy odůvodňují závěr, že na trestné činnosti vůči poškozené se stěžovatel podílel s dalšími dvěma mladistvými spoluobžalovanými. Přezkoumal i právní kvalifikaci jednání stěžovatele a výrok o trestu a ani v těchto směrech neshledal žádná pochybení.

Ústavní soud konstatuje, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dostál požadavku řádného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu dostatečně odůvodněny. Se všemi námitkami stěžovatelem uplatněnými v odvolání a opakovanými v ústavní stížnosti se krajský soud v rámci odvolacího řízení zákonným způsobem vypořádal. Oba soudy v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily.

Neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele týkající se práva odepřít výpověď (čl. 40 odst. 4 Listiny). Stěžovatel nebyl v žádném stadiu trestního řízení k výpovědi nucen a skutečnost, že ústavně zakotveného práva odepřít výpověď využil, mu nebyla soudem prvního stupně přičtena k tíži. Tento soud v odůvodnění svého rozsudku i ve vztahu ke stěžovateli konstatoval, že "není zde žádná obhajoba, se kterou by se soud mohl v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat", čímž pouze vysvětlil, z jakého důvodu se nezabýval obhajobou stěžovatele, aniž by jakýmkoliv způsobem to, že stěžovatel v průběhu celého trestního řízení nevypovídal, bral v úvahu při hodnocení ve věci provedených důkazů.

Ústavní soud proto uzavírá, že soudy prvních dvou stupňů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu postupovaly v souladu s platným trestním řádem a se základními zásadami českého trestního řízení, trestní odpovědnost stěžovatele tyto soudy zhodnotily v souladu se zákonem, a to při respektování hranic vymezených i ústavněprávními předpisy. Po celou dobu trestního řízení byl stěžovatel zastoupen obhájcem, jeho rovné postavení v řízení před soudy bylo zajištěno a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana; jednání soudů byla veřejná, stěžovatel se jich zúčastnil, mohl podávat návrhy a vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům a v plném rozsahu - dle svého uvážení - se hájit. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno "pouze" právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy procesní postup obecných soudů byl v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a z provedených důkazů vyvozeným skutkovým stavem věci ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

K porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovanému čl. 36 odst. 1 Listiny postupem soudů obou stupňů proto nedošlo. Rovněž tak nebylo porušeno právo stěžovatele vyplývající z čl. 40 odst. 4 Listiny.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že v dovolacím řízení nebyla napravena pochybení nalézacího a odvolacího soudu. Tato údajná pochybení, jak vyplývá ze shora rozvedených námitek stěžovatele, se týkají výlučně skutkových zjištění a stěžovatel tudíž v podstatě žádal, aby Nejvyšší soud provedl přezkum skutkových závěrů a nesprávnost právní kvalifikace podle § 234 odst. 1 tr. zák. vyvozoval toliko z jím předkládané verze skutkového děje odlišného od zjištění soudů. Zpochybnění skutkových zjištění však nespadá pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný zákonem vymezený okruh dovolacích důvodů. Rovněž dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl uplatněn nedůvodně, neboť odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele až po věcném přezkoumání věci ve veřejném zasedání.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že dovolací soud postupoval v daném případě v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení. Věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem a rozhodnutími všech ve věci rozhodujících obecných soudů ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla, pročež bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-523/06-06)