# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 520/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 520/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.520.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 5. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní; zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 225, § 2 odst.6, § 125, § 2 odst.5; 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

## Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení, doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2002, se stěžovatel s odkazem na blíže rozvedené výhrady a od nich se odvíjejícím poukazem na porušení svých ústavně zaručených základních práv domáhal (1., 2.) zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Současně požadoval, aby (3.) Ústavní soud nálezem přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby ve věci znovu jednal a rozhodl a (4.) uložil tamnímu soudu, aby stěžovateli nahradil náklady řízení před Ústavním soudem. Rovněž podal návrh na zrušení ust. § 225 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., v platném znění, ve slově "přísnějšího".

Ústavní soud v souladu se svou povinností danou zákonem předtím, než přistoupil k vlastnímu věcnému posouzení předmětné ústavní stížnosti, přezkoumal formální (procesní) náležitosti podaného návrhu a v tomto směru učinil následující zjištění.

Jak je patrno ze spisu, vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 506/02, proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel již ústavní stížnost datovanou a podanou k poštovní přepravě dnem 19. 7. 2002 a doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2002. Tato je vedena pod výše uvedenou spisovou značkou.

Podle ust. § 35 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je návrh nepřípustný v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná. Podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona je řízení zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu. Z uvedeného je zřejmé, že řízení o ústavní stížnosti proti v záhlaví citovaným rozsudkům bylo zahájeno již dnem 22. 7. 2002, pročež je nutno přijmout závěr, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je v tomto rozsahu věcného projednání nezpůsobilá pro překážku litispendence (věci zahájené).

Jelikož v dané věci nastala situace předpokládaná ust. § 35 odst. 2 zákona, Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k návrhovému žádání pod bodem 1. a 2. pro nepřípustnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Pokud se stěžovatel dále domáhal uložení zmíněné povinnosti obecnému soudu (ad 3.), odhlédnuto již od toho, že bez vyhovění návrhu v části 1. a 2. by postrádalo jakoukoliv logiku, Ústavní soud není k projednání takového návrhu příslušný, a proto byl odmítnut dle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona. Je třeba v této souvislosti poukázat na to, že Ústavní soud je jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V dané věci, s ohledem na návrhové žádání stěžovatele (jím předestřený petit), je z hlediska kompetenčního určující ust. § 82 odst. 3 písm. a) a b) zákona, dle něhož, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Domáhá-li se tedy stěžovatel v rámci svého návrhu mj. vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud uložil povinnost směřující k plnění ("přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby ve věci znovu jednal a rozhodl"), je nutno konstatovat, že se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat, tj. k vydání jemu korespondujícího rozhodnutí, jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno, není oprávněn (Ústavní soud může výrokem svého rozhodnutí uložit, kromě zákazu v pokračování porušování práva a svobody, toliko již zmíněnou povinnost obnovit stav před porušením ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, pokud k němu došlo). Nadto je třeba zdůraznit, že výrok ve smyslu citovaného § 82 odst. 2 písm. b) zákona by Ústavní soud mohl vydat pouze tehdy, jestliže by porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, jak jej napadá stěžovatel.

Náklady řízení (ad 4.) stěžovateli Ústavní soud nepřiznal, neboť nebyly splněny předpoklady k tomu nezbytné (§ 62 odst. 4 zákona).

Pokud se jedná o spojený návrh požadující zrušení ust. § 225 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., v platném znění, ve slově "přísnějšího", tento Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona odmítl a limine, neboť v tomto směru sdílí osud ústavní stížnosti (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Sv. 4, č. 22).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-520/02-02)