# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 52/24 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 52/24 - ECLI: ECLI:CZ:US:2024:4.US.52.24.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 24. 1. 2024 - Datum zveřejnění: 26. 2. 2024 - Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona - Klíčová slova: trest odnětí svobody, trestný čin/vražda, dokazování, důkaz/volné hodnocení, skutková podstata trestného činu - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 89 odst.1; 40/2009 Sb., § 140 odst.3 písm.i, § 42 písm.c, § 54 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatel tento zločin spáchal ráno 4. dubna 2022. Po předchozí rozvaze, že usmrtí svou družku, ji napadl ve spánku kuchyňským sekáčkem na maso. Poté, co družka vstala z postele a snažila se utéci, ji stěžovatel pronásledoval a pokračoval v útoku dalšími zásahy sekáčkem do hlavy a dalších částí těla. Později zaútočil kuchyňským nožem, kterým družku třikrát bodl do oblasti přechodu krku a levého ramene, poté družku rdousil, dokud se nepřestala bránit a jevit známky života. Stěžovatel ji tím způsobil třináct sečných ran do obličejové a vlasové části hlavy, dvě sečné rány do levé ruky, čtyři sečné rány do pravé ruky, které svědčily pro obranu poškozené před útokem, tři bodné rány v oblasti přechodu krku a levého ramene a jednu sečnou ránu na pravé noze, dále nejrůznější zranění v jiných částech těla. Jednotlivá poranění sama o sobě nebyla bezprostředně smrtící, ale vedla ke smrti oběti nejdříve po deseti minutách od vzniku prvního zranění, zejména svou mnohočetností a postupným rozvojem významné krevní ztráty a úrazového šoku při masivním krvácení ze sečných ran. Stěžovatel tak podle krajského soudu vraždu spáchal zvlášť surovým a trýznivým způsobem. 3. Krajský soud odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v délce dvaceti tří let a k jeho výkonu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vrchní soud v Praze zamítl stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné, Nejvyšší soud pak usnesením jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako neopodstatněné. 4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů. Uznává, že vraždu spáchal, lituje jí však. Dále tvrdí, že soudy dostatečně neprověřily jeho motiv a zpochybňuje délku trvání útoku. Někteří svědkové údajně uváděli nepravdivé skutečnosti. Stěžovateli je 66 let, byl dvakrát potrestán za majetkovou trestnou činnost, ve věznici se však vždy choval řádně. Stěžovateli se nelíbí způsob, jakým znalci z oboru psychiatrie a psychologie přezkoumali jeho zdravotní stav. V jeho případě nebyly splněny podmínky k uložení výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 trestního zákoníku. K motivu pak uvádí, že byl s družkou na jejím usmrcení předem domluven, oba totiž byli nemocní, neměli žádnou životní perspektivu, proto se nelze divit, že se dohodli na "společném odchodu z tohoto světa". Dále stěžovatel polemizuje s hodnocením některých důkazů. Tvrdí, že vyšetřující policisté byli proti němu zaujatí apod. Stěžovatel opakuje, že je schopný resocializace. Trest, který dostal, je v podstatě doživotní. 5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a splňuje všechny procesní předpoklady řízení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona) 6. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne Ústavní soud jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde. 7. Ve věci rozhodovaly celkem tři soudy. Soudy se shodly ve všech podstatných otázkách na hodnocení klíčových důkazů, sporným otázkám se detailně věnovaly, jednotlivě a ve vzájemné souvislosti hodnotily provedené důkazy. Krajský soud přesvědčivě vysvětlil, proč některé navržené důkazy neprovedl - jejich provedení bylo totiž nadbytečné (viz bod 24 rozsudku krajského soudu, shodně body 13 až 15 usnesení vrchního soudu). I v ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje podobně jako před obecnými soudy, nemá proto smysl, aby Ústavní soud již počtvrté vysvětloval, v čem se ve své argumentaci stěžovatel mýlí a proč byl skutkový stav zjištěn obecnými soudy dostatečně, a to i v otázce naplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu. 8. Pokud stěžovatel tvrdí, že družku usmrtil vlastně na její žádost, je to již jen s ohledem na popis skutku (srov. bod 2 shora) zjevně nevěrohodné. Jak k tomu výstižně poznamenal Nejvyšší soud, (marná) obrana oběti proti brutálnímu útoku stěžovatele a její pokusy o útěk, stejně jako celkový popis vraždy rozhodně nesvědčí verzi stěžovatele, že šlo o usmrcení na žádost, či se souhlasem oběti (srov. bod 33 usnesení Nejvyššího soudu, podobně bod 17 usnesení vrchního soudu, nejvýstižněji bod 21 rozsudku krajského soudu). 9. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-52/24-1)