# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 510/99 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 510/99 - ECLI: ECLI:CZ:US:1999:4.US.510.99 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 24. 11. 1999 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek - Klíčová slova: osoba/oprávněná, osoba/povinná, poplatek/osvobození - Dotčené předpisy: 229/1991 Sb., § 4, § 6 písm.h, § 16, § 18a; 99/1963 Sb., § 150 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, pokud jimi stěžovatelkám byla uložena povinnost zaplatit prvnímu odpůrci, tedy obci O. u Prostějova, na nákladech řízení částku 100 438,-- Kč, stěžovatelky obsáhle uvádějí, že tímto výrokem došlo k porušení celé řady jejich ústavně zaručených práv a v podstatě dovozují, že v tomto konkrétním případě nelze vycházet z bezduchého právního formalismu, ale je nutno na celou věc pohlédnout z hlediska přirozenoprávních teorií a principu obecné spravedlnosti. Z těchto, jakož i z dalších, důvodů domáhají se proto zrušení napadeného výroku uvedených rozhodnutí. Z obsahu spisu 6 C 77/94 Okresního soudu v Prostějově Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky podáním došlým tomuto soudu dne 29. 3. 1994 domáhaly se po odpůrci obci O. zaplacení částky 1 056 056,-- Kč, a to s odkazem na ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Stěžovatelky, jež již v této době byly právně zastoupeny, byly si sice vědomy znění ustanovení § 18a citovaného zákona vloženého do tohoto zákona novelizujícím zákonem č. 183/1993 Sb. účinným od 1. 7. 1993, nicméně podle jejich názoru ani tato novelizace nezbavila obec povinnost plnit dohodu již uzavřenou podle § 16 citovaného zákona. Z obsahu uvedeného spisu je patrno, že v podstatě stejným právním názorem se řídily i Okresní soud v Prostějově a Krajský soud v Brně, které svými rozhodnutími návrhu stěžovatelek vyhověly, nicméně k dovolání obce O. proti těmto rozhodnutím rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 1. 1997, čj. 2 Cdon 1816/96-56, tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně v napadené části zrušil, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Prostějově, a věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení, vysloviv názor, že závazek obce O. přešel dnem 1. 7. 1993, tj. dnem účinnosti zákona č. 183/1993 Sb., na Pozemkový fond ČR. Okresní soud v Prostějově rozhodl pak napadeným rozsudkem tak, že žalobu, pokud směřovala proti obci O., zamítl a uložil stěžovatelkám zaplatiti jí na nákladech řízení částku 92 413,-- Kč. Krajský soud v Brně výrokem napadeného rozhodnutí změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení mezi stěžovatelkami a obcí O. tak, že stěžovatelky jsou povinny zaplatit obci O. na nákladech řízení částku 100 438,-- Kč. Krajský soud ve svém rozhodnutí neshledal důvody k použití ustanovení § 150 o. s. ř., umožňujícího nepřiznat náklady řízení úspěšnému účastníku z důvodů hodných zvláštního zřetele s odůvodněním, že otázku pasivní legitimace a případná rizika související s nedostatkem této legitimace měly zvážit stěžovatelky samy před zahájením sporu. Je jistě paradoxní, že Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí neshledal důvod k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. z již konstatovaných důvodů, ačkoli sám ve svém rozhodnutí ze dne 6. 12. 1995, čj. 19 Co 69/95-33, právnímu názoru stěžovatelek stran výkladu ustanovení § 18a zákona o půdě přisvědčil, byť současně vyslovil přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku. Podle názoru Ústavního soudu je nicméně znění ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě natolik transparentní a jednoznačné, že nepřipouští žádný jiný výklad než ten, že závazek k plnění přešel dnem 1. 7. 1993, tj. dnem účinnosti zákona č. 183/1993 Sb., na Pozemkový fond ČR. Jestliže tedy za tohoto stavu věci stěžovatelky podaly návrh směřující jen proti obci O. u Prostějova, lze stěží v rozhodnutích obecných soudů, pokud se týče náhrady nákladů řízení, spatřovat cokoli protiústavního, i když si možno představit, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení mohly uvažovat i jinak. Všechny uvedené skutečnosti a závěry se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 24. listopadu 1999 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-510/99-99)