# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 500/2000 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 500/2000 - ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.500.2000 - Typ rozhodnutí: Nález - Datum rozhodnutí: 30. 11. 2000 - Datum zveřejnění: 15. 10. 2007 - Předmět řízení: K posouzení zániku stavby - Klíčová slova: stavba, vlastnické právo/ochrana - Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 90; 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 403/1990 Sb. ## Právní věta Pokud zůstavší, demolicí nedotčená, část objektu, stavbou jako věcí v právním smyslu zůstala i nadále, potom platí, že vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací přiroste ke stávající či zůstavší stavbě, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila zůstavší stavba, a to bez ohledu na výši nákladů vynaložených při dalších stavebních pracích. Pro posouzení zániku původní stavby není tedy relevantní, co bylo nově vybudováno, ale to, co bylo odstraněno, a zda navzdory částečné demolici objektu si část tohoto objektu podržela povahu stavby. ## Výrok Rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 4. 1997, čj. 3 C 51/92-106, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2000, čj. 20 Co 397/97-156, se zrušují. ## Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů zdůrazňují stěžovatelé mimo jiné tu skutečnost, že ke stavebním zásahům došlo pouze do přední, obytné, části domu jejich rodičů, zatímco zadní trakt zůstal stavebními zásahy prakticky nedotčen. Přitom právě v tomto zadním traktu rodiče stěžovatelů provozovali svou živnost, spočívající v obchodování s textilem. Stavební investice mají tedy povahu pouhé přístavby, v žádném případě tedy nešlo o novostavbu. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto zrušení napadených rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 26. 10. 2000 uvedl, že základní otázkou, která byla v této věci obecnými soudy řešena, bylo, zda nemovitá věc - stavba - existuje, či zda zanikla jako věci ve smyslu práva. Řešení této otázky je ryze občansko právní záležitostí a není zde důvod posuzovat tuto občansko právní záležitost jinak a rozdílně ve sporech restitučních a jinak v "klasických" občansko právních sporech. Krajský soud provedl ve věci i místní ohledání, které ve spojení se závěry znalce a sdělením stavebního úřadu vyústilo v jediný možný závěr, totiž, že původní věc zanikla jako věc ve smyslu práva. Tomuto závěru nasvědčuje především vnitřek domu. Z těchto, jakož i dalších, důvodů má krajský soud za to, že vyhověním ústavní stížnosti by došlo k porušení ústavních práv žalovaného. Okresní soud v Chrudimi ve svém vyjádření ze dne 21. 11. 2000 odkázal na rozhodnutí, které ve věci vydal. Vedlejší účastník Jednota, spotřební družstvo, Hlinsko se přípisem ze dne 31. 10. 2000 tohoto postavení vzdala. Z obsahu spisu 3 C 51/92 Okresního soudu v Chrudimi Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali dne 26. 3. 1992 u Okresního soudu v Chrudimi návrh na vydání domu čp. 159 se stavební parcelou. č. 177 k. ú. Chrast u Chrudimi, a to s odkazem na zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Okresní soud v Chrudimi již konstatovaným rozsudkem tento návrh zamítl, a to v podstatě s odůvodněním, že původní dům čp. 159 zanikl jako věc v právním smyslu ve spojitosti s výstavbou nového nákupního střediska, když z původní stavby bylo demolováno zhruba 60 %. Původní dům čp. 159 a domy čp. 157 a 158 byly přístavbou natolik těsně fyzicky spojeny, že vytváří jeden funkční celek. Jsou totiž i komunikačně propojeny, mají společné instalace a jediný vchod. Výsledek stavebních prací proto nelze chápat tak, že přístavba přirostla k původnímu domu, ale naopak, že původní dům přestal jako věc v právním smyslu existovat a stal se součástí nové stavby. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v tomto bodě potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že po provedení místního ohledání nabyl přesvědčení, že původní dům čp. 159 zanikl jako samostatná stavba. To, co stavebně zbylo z původního domu čp. 159, je spojeno s vedlejším domem čp. 158, takže zcela zřetelně jde o jeden funkční celek, o jeden velký prodejní patrový prostor s jednou kompletní elektroinstalací, vodoinstalací, kanalizací, zdrojem tepla, s jediným vchodem. Otázkou vymezení pojmu stavba se v souvislosti s restitučním nárokem uplatněným podle zákona č. 403/1990 Sb. zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, v němž konstatoval, že stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti tak, jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického (nikoli tedy součást jiné věci). Z pohledu výše uvedeného se však závěry obecných soudů ukazují jako nepřezkoumatelné, neboť se v nich mimo jiné poukazuje na to, co a v jakém rozsahu bylo z původního objektu představovaného obytnou a provozní částí demolováno (podle znalce 58,36 %) a co naopak z nich zůstalo (podle znalce 41,64 %), bez jakéhokoli povšimnutí, a proto i posouzení, zda to, co demolováno nebylo, tedy část objektu s provozními prostorami, si zachovalo povahu stavby ve výše uvedeném smyslu. Pokud by tomu bylo tak, že zůstavší, demolicí nedotčená, část objektu, stavbou jako věcí v právním smyslu zůstala i nadále, potom platí, co je rovněž uvedeno již v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, že vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací přiroste ke stávající či zůstavší stavbě, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila zůstavší stavba, a to bez ohledu na výši nákladů vynaložených při dalších stavebních pracích. Pro posouzení zániku původní stavby není tedy relevantní, co bylo nově vybudováno, ale to, co bylo odstraněno, a zda navzdory částečné demolici objektu si část tohoto objektu podržela povahu stavby. Z tohoto pohledu není proto také relevantní pro posouzení této základní otázky, tedy toho, zda to, co zůstalo po provedení demoličních prací, zůstalo stavbou, zda a jakým způsobem byl objekt čp. 159 propojen s dalším objektem, neboť zachovala-li by si nedemolovaná část objektu povahu stavby jako věci v právním smyslu, nemohly by zmiňované elektroinstalační a jiné práce na této povaze nic změnit. Jakkoli tedy Ústavní soud si byl vědom toho, na co Krajský soud v Hradci Králové klade důraz ve svém vyjádření, totiž, že tento soud provedl ve věci místní ohledání, jež, jak uvádí, mu přineslo bezprostřední poznatky, zůstává z již uvedených důvodů i tento důkaz irelevantní potud, že nevypovídá nic o již konstatované základní otázce. Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadená rozhodnutí zrušil. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-500/2000-2000)