# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 498/06 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 498/06 - ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.498.06 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 27. 2. 2007 - Datum zveřejnění: 4. 10. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba) - Klíčová slova: osvědčení - Dotčené předpisy: 451/1991 Sb. ## Výrok Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení zákona č. 451/1991 Sb. se odmítá. ## Odůvodnění Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4, v čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, v podle čl. 36 odst. 1 a 2 a podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby se žalovaná (Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR) zdržela zásahu do sféry jeho osobnosti tvrzením, že stěžovatel byl evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. Zároveň byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal vydání písemné omluvy žalované a byla zamítnuta i žaloba stěžovatele aby žalovaná byla povinna nepřihlížet k obsahu dopisů č.j BO-173-89/PL-2001, č.j. BO-759/2001 a č.j. BO-955/2001. Žádnému z účastníku nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení, a konečně byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit státu náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze výše popsaným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele pak shora citovaným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkami spočívajícím v tom, že Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR, jako žalovaná, zasáhla do jeho práva na ochranu osobnosti tím, že bez zákonného zmocnění revokovala již vydané lustrační osvědčení, podle kterého stěžovatel nebyl evidován a nahradila jej novým lustračním osvědčením, jehož výrok byl právě opačný. Dále žalovaná vyzvala stěžovatele, aby předchozí lustrační osvědčení vrátil. Postup obecných soudů tak byl, podle názoru stěžovatele, v rozporu s principem legitimního očekávání, neboť soud prvého stupně nevzal v úvahu skutečnost, že žalovaná neměla jakékoliv zákonné zmocnění k revokaci svých předchozích rozhodnutí. Takové pochybení nebylo napraveno ani v rámci odvolacího a dovolacího řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele pak podle něj postrádalo řádné odůvodnění a z toho důvodu se stalo zcela nepřezkoumatelným, K uvedené problematice pak stěžovatel odkázal i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy a usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04; sp. zn. IV. ÚS 27/97; sp. zn. III. ÚS 202/05; sp. zn. II. ÚS 299/03; sp. zn. IV. ÚS 582/02; sp. zn. Pl. ÚS. 9/01 a sp. zn. Pl. ÚS. 71/04. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 33/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Stěžovatel založil svá tvrzení o zkrácení ve svých základních právech na skutečnosti, že obecné soudy v jeho věci neshledaly zásah do jeho osobních a osobnostních práv v tom, že jej žalovaná obeslala revokovaným lustračním osvědčením, v jehož výroku uvedla, že byl evidován v materiálech Státní bezpečnosti. Argumentace stěžovatele ovšem míří zejména proti skutečnosti, že žalovaná vydala revokované lustrační osvědčení, ačkoliv k tomu, dle názoru stěžovatele, nebyla zmocněna příslušným zákonem. Jak je patrné z předloženého spisu i z napadených rozhodnutí obecných soudů, tyto se postupem žalované při "revokaci" nezabývaly, neboť nebylo v pravomoci soudů v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost postupu žalované podle zákona č. 451/1991 Sb. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti byly, jak z předloženého spisu vyplývá, předloženy stěžovatelem již v opravných prostředcích. Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud ČR se jimi zabývaly a ve svých rozhodnutích se s nimi vypořádaly. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy. Ústavní soud se nezabývá hmotněprávní stránkou věci, což je určeno obecným soudům. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 a násl. Listiny. Právo na spravedlivý proces, zejména jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy se stěžovatelovou žalobou řádně zabývaly z hlediska žalobního návrhu a dospěly k závěru, že k tvrzenému zásahu do práva na ochranu osobnosti nedošlo. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily a Ústavní soud neshledal, že by v řízení před nimi došlo ke zkrácení stěžovatele v jim naříkaných právech. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal i návrh na zrušení zákona č. 451/1991 Sb. Takový návrh může být spojen s podanou ústavní stížností za předpokladu, že jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti a Ústavní soud se jím může zabývat pouze v případě, že je ústavní stížnost posouzena jako oprávněná. V projednávané věci však taková situace nenastala, a proto jej Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne jestliže shledá důvody k odmítnutí podle ustanovení § 43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. z uvedených důvodů proto nezbylo než návrh podle tohoto ustanovení odmítnout. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-498/06-06)