# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 483/99 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 483/99 - ECLI: ECLI:CZ:US:1999:4.US.483.99 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 4. 11. 1999 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména - Klíčová slova: odškodnění - Dotčené předpisy: 40/1964 Sb., § 11, § 13; 99/1963 Sb., § 237, § 239 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ve své ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel obsáhle dovozuje, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10, 38 a 36 Listiny základních práv a svobod, a domáhá se proto jejich zrušení. Z obsahu spisu 32 C 106/94 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že žalobou, došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 a postoupenou Městskému soudu v Praze, domáhal se stěžovatel vůči žalovaným 1) Fondu národního majetku, 2) ing. R. Č. ochrany osobnosti podle ustanovení § 13 občanského zákoníku. Městský soud v Praze již konstatovaným rozsudkem tuto žalobu zamítl, k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze již citovaným rozhodnutím rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. O dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením tak, že toto dovolání pro jeho nepřípustnost podle § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř., ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl, aniž by se zabýval věcnou správností napadeného rozhodnutí. Z uvedeného tedy plyne, že ústavní stížnost proti rozhodnutím vrchního a městského soudu podal stěžovatel teprve v ústavní stížnosti směřující proti již uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR. Právě v této skutečnosti tkví stěžovatelovo základní procesní pochybení, neboť v situaci, kdy vrchní soud nevyhověl jeho návrhu na připuštění dovolání podaného podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., nebylo jisto v otázce přípustnosti podaného dovolání, a proto ani v otázce, od kdy bude počítána lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Směřuje-li tedy stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR proto, že nedospěl k závěru o přípustnosti stěžovatelova dovolání a toto dovolání naopak pro jeho nepřípustnost odmítl, staví tím Ústavní soud do role jakési čtvrté instance, ačkoli Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry dovolacího soudu stran splnění podmínek uvedených v ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. To platí i, pokud jde o závěry Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., když Nejvyšší soud ČR, ačkoli to stěžovatel výslovně neoznačil, zkoumal podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a g) o. s. ř.a přitom neshledal, a to způsobem nijak se nevymykajícím z rámce zákonného výkladu, existenci přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení. V této situaci Ústavní soud by se tedy mohl zabývat věcně obsahem ústavní stížnosti pouze v případě, že by stěžovatel současně s dovoláním proti rozhodnutím městského a vrchního soudu podal i ústavní stížnost. To však stěžovatel neučinil, takže ve vztahu k rozhodnutím obou těchto soudů byla ústavní stížnost podána zjevně opožděně, zatímco ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je z již konstatovaných důvodů zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 4. listopadu 1999 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-483/99-99)