# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 476/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 476/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.476.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 5. 2011
- Datum zveřejnění: 1. 6. 2011
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků; základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty; základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip důvěry v právo
- Klíčová slova: daňové řízení, daň/daňová povinnost, právní předpis/účinnost, právní předpis/platnost
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1; 2/1993 Sb., čl. 11 odst.5; 109/2006 Sb.; 235/2004 Sb., § 113, § 51 odst.1 písm.b, § 68 odst.10

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady pro vyvlastnění, zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny, princip ukládání daní, zakotvený v čl. 11 odst. 5 Listiny, právo na soudní a jinou ochranu a na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 4 Ústavy České republiky a v čl. 36 Listiny, a principy právního státu , zakotvené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Napadeným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 9 byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za měsíc červen 2007 ve výši 23.075.697,- Kč. K odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru vydalo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu výše uvedené rozhodnutí, jímž odvolání zamítlo. O následné správní žalobě rozhodl citovaným rozsudkem Městský soud v Praze, který žalobu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). O kasační stížnosti rozhodl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti velice obsáhle popsala okolnosti, kdy ustanovení § 113 v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH") omezovalo účinnost § 51 odst. 1 písm. b) a § 68 odst. 10 zákona o DPH do 31. prosince 2004. Zákonem č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, bylo omezení účinnosti zrušeno. Podle stěžovatelky tedy došlo k oživení zrušených ustanovení zákona o DPH a postup finančních orgánu, jakož i správních soudů, které tuto reinkarnaci nezohlednily, ji zkrátil v jejích právech. V důsledku toho jí byla vyměřena daň v rozporu se zákonem a stěžovatelka tak byla protiústavně poškozena. S ohledem na uvedené okolnosti se v ústavní stížnosti domáhala zrušení všech napadených rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 96/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že touto problematikou se již zabýval, a to přímo ve vztahu k dotčenému ustanovení zákona o DPH. Mimo dalšího podání stěžovatelky, o němž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 31. března 2011, sp. zn. II. ÚS 1319/10, zde existuje nález ze dne 8. února 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09, který se danou problematikou velice důkladně zabýval a závazným způsobem vyloučil i stěžovatelkou požadovanou obnovu již zrušeného ustanovení zákona. Proto čtvrtý senát na uvedený nález zcela odkazuje.

Ve stručnosti je pak možno odkázat rovněž na fakt, že ke zrušení části § 113 zákona o DPH, které upravovalo pozbytí platnosti dotčených ustanovení zákona o DPH k 31. prosinci 2004, došlo zákonem č. 109/2006 Sb., ze dne 14. března 2006. Stalo se tak tedy více než rok poté, co ustanovení o osvobození od daně zanikla

Ve svém podání stěžovatelka opakovaně argumentovala způsobem, kterým se zabýval již odvolací finanční orgán i správní soudy, a který neshledaly jako opodstatněný. Stěžovatelka neuvedla žádnou jinou okolnost, která by svědčila o tom, že v její věci došlo k naříkaným zásahům. Orgány veřejné moci se věcí zabývaly řádně a rozhodnutí o vyměření daně bylo vydáno na základě platné právní úpravy a v souladu s ústavním pořádkem. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-476/11-1)