# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 4718/12 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 4718/12 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.4718.12.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 4. 4. 2013 - Datum zveřejnění: 19. 4. 2013 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce - Klíčová slova: škoda/náhrada, stát, notář, cizinec, odůvodnění, soud/rozvrh práce - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3; 37/1992 Sb., § 2 odst.2; 6/2002 Sb., § 41, § 42 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o náhradu škody. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 118/2010 vyplynulo, že stěžovatel žaloval Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o zaplacení částky 68 489,45 Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Škoda byla vyčíslena ve výši kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení z částky zajištěné Policií ČR na bankovním účtu stěžovatele po období od 15. 11. 2005 do 21. 9. 2007. Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl pro nevyužití řádné procesní obrany stěžovatele, který nepodal proti usnesení policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků stížnost. Nad rámec tohoto důvodu nalézací soud vyslovil přesvědčení, že stěžovateli žádná škoda nevznikla, neboť peníze na účtu byly úročeny sjednaným smluvním úrokem. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil sdíleje i závěr o neexistenci tvrzené škody. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. S podrobnými odkazy na vlastní judikaturu, týkající se konstrukce odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, označil jako správný závěr odvolacího soudu o tom, že stěžovateli škoda nevznikla, a to ani v podobě ušlého zisku, neboť částka deponovaná na bankovním účtu stěžovatele byla nadále úročena smluveným úrokem a přinášela tentýž zisk, jehož by bylo dosaženo za normálního běhu okolností. V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům obecných soudů oponoval, napadená rozhodnutí označil za nespravedlivá, neboť zcela abstrahovala od časové hodnoty peněz, a poukázal na to, že v jiné, avšak skutkově obdobné, věci Městský soud v Praze rozhodl opačně. Rozdílné rozhodování soudu ve skutkově shodných věcech stěžovatel označil za porušení principu rovnosti před zákonem a k této problematice poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu. V tomto směru podrobil kritice i rozhodnutí Nejvyššího soudu, který za situace, kdy právní otázka, o kterou šlo, byla odvolacím soudem rozhodována rozdílně, měl dovolání připustit v souladu s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel dále zpochybnil rozsudek Městského soudu v Praze i z hlediska práva na zákonného soudce. Uvedl, že podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze jsou věci s cizím prvkem přidělovány pouze třem senátům, přičemž za věc s cizím prvkem jsou považovány věci, ve kterých je účastníkem řízení cizinec. Stěžovatel považuje takové kritérium rozlišování nejen za nezákonné ale i diskriminační, a má za to, že jeho věc měla být přidělena podle obecných pravidel rozvrhu práce, tj. senát určený počítačovým výběrem ze všech senátů odvolacího úseku Městského soudu v Praze vyjma specializovaných senátů s ohledem na druhové určení. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, a to i když v projednávané věci nemohl by akceptovat rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, pokud by se tato opírala pouze a jenom o závěr, že stěžovateli nemohl být přiznán nárok na náhradu škody proto, že nepodal proti usnesení o zajištění peněžních prostředků stížnost. Již dříve dal totiž ve své rozhodovací praxi najevo, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby prostředky nápravy byly nejen dostupné, ale i dostatečně efektivní k dosažení nápravy tvrzených porušení. K omezující podmínce v ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud uvedl, že musí být interpretována způsobem, jenž není v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 4 Listiny, a v řadě svých nálezů vyložil, že z pouhého a samotného nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost - byť proti usnesení o zahájení trestního stíhání - nelze ústavně souladně dovodit, že by se tímto stěžovatel vzdal svého základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 618/08 ze dne 28. 4. 2009, N 101/53 SbNU 279, nález sp. zn. IV. ÚS 3193/10 ze dne 10. 3. 2011, N 42/60 SbNU 491, nález sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011, N 107/61 SbNU 599, nález sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. 12. 2011 a další). Posouzením, zda stěžovatelova stížnost proti usnesení o zajištění peněžních prostředků představovala efektivní prostředek k obraně jeho práv a zda trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku představovalo ze strany nalézacího a odvolacího soudu přepjatě formální přístup, nebylo však třeba se zabývat, neboť napadená rozhodnutí se opírala i o závěr, že stěžovateli škoda nevznikla. Tento závěr byl založen na skutkovém zjištění nalézacího soudu (akceptovaného i soudem odvolacím), podle kterého peněžní prostředky stěžovatele byly úročeny úrokem v režimu zcela shodném bez ohledu na jejich zajištění. Otázkou vzniku škody se podrobně zabýval i Nejvyšší soud; ten závěry odvolacího soudu potvrdil a hypotetické úvahy stěžovatele o možném zúročení předmětné částky či o dosažení vyššího výnosu při naložení s penězi jiným způsobem (konkrétně nedoložené) odmítl. Skutková zjištění nalézacího soudu a z nich vyvěrající závěr, přiměřeně odůvodněný a odvolacím a dovolacím soudem potvrzený, že žalobu bylo třeba zamítnout, neboť stěžovateli škoda nevznikla, Ústavní soud respektoval. Má za to, že obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vyložily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o absenci základního předpokladu odpovědnosti žalované za škodu, svoje rozhodnutí, zejména ve spojení s usnesením soudu dovolacího, přiměřeným způsobem odůvodnily a vypořádaly se i s námitkami stěžovatele. Ústavní soud již dříve a opakovaně vymezil tak, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen tehdy, jednalo-li by se o interpretaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou, či v důsledku přepjatého formalismu extrémně rozporného s principy spravedlnosti. Takové pochybení však v projednávaném případě ve vztahu k závěrům o (ne)existenci škody neshledal. V těchto souvislostech obstojí i rozhodnutí o odmítnutí dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustného, Nejvyšším soudem vztažené k otázce podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu. Stěžovatelův poukaz na rozsudek Městského soudu v Praze, jímž mělo být ve skutkově obdobné věci rozhodnuto opačně, Ústavní soud neshledal z pohledu tvrzeného principu rovnosti v právech případným pro odlišné skutkové okolnosti obou případů. Ke zpochybnění rozvrhu práce a tím i zákonného soudce rozhodujícího o odvolání stěžovatele u Městského soudu v Praze Ústavní soud poukazuje na ustanovení § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, podle kterých je rozvrh práce vnitřní záležitostí soudu. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, předsedu soudu při tvorbě rozvrhu práce výrazně nelimituje, pouze při rozdělení věcí na občanskoprávním úseku doporučuje v ustanovení § 2 odst. 2 citované vyhlášky specializaci soudních oddělení. V demonstrativním výčtu specializací je zahrnuto i řízení s cizím prvkem, do kterého obecné soudy běžně zahrnují i řízení, v němž je účastníkem právního vztahu cizí státní příslušník. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dal najevo, že obsah základního práva na zákonného soudce ve smyslu č. 38 odst. 1 Listiny (tj. příslušnost soudu a soudce) je třeba interpretovat v širším kontextu. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení a požadavku vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti označil jako garanci proti možné svévoli při přidělování soudní agendy i pravidla obsažená v rozvrhu práce soudů, která předvídatelným a transparentním způsobem stanoví obsazení soudu tak, aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101, nález sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997, N 65/8 SbNU 141 a řadu dalších). Ústavní soud neshledal žádné pochybení, jež by nasvědčovalo porušení pravidel přidělení stěžovatelovy věci stanovených v rozvrhu práce odvolacího soudu ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Konkrétní skutečnosti, jež by jakkoliv nasvědčovaly odlišnému zacházení spadajícímu pod zákaz čl. 3 Listiny, stěžovatel netvrdil. Není navíc patrno, že by stěžovatel již v řízení před obecnými soudy proti údajně chybnému obsazení soudu jakkoliv brojil. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-4718/12-1)