# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 4698/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 4698/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.4698.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 1. 2013
- Datum zveřejnění: 8. 2. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: vlastnické právo, žaloba/na určení, vydržení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. prosince 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny.

Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že na základě žaloby žalobců Josefa a Jitky Vahalíkových proti žalovanému stěžovateli o určení vlastnického práva Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 13. ledna 2010 č. j. 18 C 128/2008-91 určil, že vlastníky parcel specifikovaných ve výroku rozsudku jsou žalobci, a to na základě jejich vydržení. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. června 2010 č. j. 8 Co 188/2010-122 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká ve věci rozhodujícím soudům ryze formalistický přístup, jež byl také důvodem, proč soudy nepřihlédly ke všem známým skutečnostem a zjištěním, které měly k dispozici a napadená rozhodnutí tak byla zatížena projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle, což mělo za následek pro stěžovatele odepření spravedlnosti. Tím, že soudy nerespektovaly hlavní poslání soudního řízení, kterým je zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 a § 3 o. s. ř.), porušily dle názoru stěžovatele princip rovnosti účastníků a princip kontradiktornosti řízení.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Ústavní soud se také neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou zatížena projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle, Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04, N 39/36 SbNU 427 in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli, či za porušení uvedených principů, však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.

Pokud jde o vznesenou námitku, že ve věci rozhodující soudy porušily princip rovnosti účastníků a princip kontradiktorního řízení, tato tvrzení jsou stěžovatelem uvedena ve zcela obecné rovině a Ústavní soud se jimi proto, že nebyla nijak konkretizována, nemohl podrobněji zabývat.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-4698/12-1)