# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 464/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 464/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.464.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 20. 2. 2013 - Datum zveřejnění: 6. 3. 2013 - Klíčová slova: státní zástupce, trestní stíhání/zahájení - Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 174, § 172 odst.1 ## Výrok Návrh se odmítá. ## Odůvodnění Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedených usnesení, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, respektive právo na spravedlivé řízení, zakotvené v čl. 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhovatel ve svém podání uvedl, že shora citovaným usnesením policejního orgánu bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odstavců 2 a 4 trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství, podle § 24 odstavce 1 písmene a) trestního zákoníku. O včas podané stížnosti proti tomuto usnesení rozhodlo shora napadeným usnesením státní zastupitelství, které stížnost odmítlo jako nedůvodnou. Navrhovatel uvedl, v čem shledává postup orgánů činných v trestním řízení za nesprávný a zkracující jej v jeho zaručených právech, rovněž poukázal i na judikaturu Ústavního soudu k této problematice. Zároveň uvedl, že je přesvědčen, že v projednávaném případě je zásah Ústavního soudu na místě. Navrhovatel ke svému podání přiložil jak napadená rozhodnutí, tak i stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem podání, i s přiloženými písemnostmi, dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný. Vycházel přitom ze své (i navrhovateli známé) judikatury (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243), v níž opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odstavec 1 písmeno d) Ústavy), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odstavec 1 ve spojení s § 72 odstavci 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odstavce 2 zákona o Ústavním soudu. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by okolnosti případu vybočovaly z judikovaných mezí způsobem, který by mohl vést k jinému závěru. Ústavní soud tedy setrval na vymezení, že přípustné opravné prostředky není možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Podle ustanovení § 160 odstavce 1 trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává, dle § 174 a násl. trestního řádu, dozor příslušný státní zástupce, který je povinen, dle § 172 odst. 1 trestního řádu zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli, právně zastoupenému, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů. Podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmene e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-464/13-1)