# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 4246/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 4246/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.4246.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 3. 2013
- Datum zveřejnění: 8. 4. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní"
- Klíčová slova: legitimace/aktivní, žaloba/na vyklizení, byt/vyklizení, nájem
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3; 40/1964 Sb., § 676; 99/1963 Sb., § 80 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka napadla shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl stěžovatelčinu žalobu na vyklizení nebytové jednotky v minulosti užívané z titulu nájemní smlouvy pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky, neboť stěžovatelčino právo nájmu zaniklo v důsledku zániku předmětu nájmu v okamžiku stavebního propojení sousedících jednotek. Odvolací soud i Nejvyšší soud právní názor nalézacího soudu potvrdily. Bližší obsah odůvodnění soudních rozhodnutí, stejně jako průběh řízení před obecnými soudy vedeného netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť obé je stěžovatelce i obecným soudům známo.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka především v tom, že konstatováním zániku nájemního vztahu v důsledku zániku nebytové jednotky poskytly obecné soudy ochranu protiprávnímu jednání žalovaných a vyslovily právní názor, dle něhož může každý pronajímatel násilně dosáhnout zrušení nájemního vztahu pouhým nezákonným odstraněním příčky v pronajatém prostoru.

Součástí ústavní stížnosti byla i podání sepsaná samotnou stěžovatelkou, v nichž stěžovatelka blíže rozvedla svoji argumentaci a obšírně vylíčila dosavadní průběh sporu i průběh řízení s ním souvisejících.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Nalézací soud svůj právní názor o nedostatku aktivní legitimace řádně odůvodnil, v rozhodnutí reagoval i na stěžovatelčinu námitku stran protiprávnosti aktu propojení sousedících jednotek a svůj právní názor podpořil odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.

Brojila-li stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím především z důvodu tvrzené protiprávnosti aktu vyklizení a propojení jednotek, je i Ústavní soud nucen konstatovat, že její obrana prostřednictvím žaloby na vyklizení nebyla vhodně zvolena. Úspěšnost žaloby na vyklizení nemovitosti je totiž - jak i obecné soudy uzavřely - neoddělitelně spjata s existencí samotné nemovitosti (resp. nebytové jednotky) a s aktivní legitimací žalobce dané trváním vlastnického či obdobného práva k této nemovitosti. Neexistence nebytové jednotky proto sama o sobě vylučuje úspěšnost žaloby na její vyklizení, a to bez ohledu na protiprávnost způsobu zániku této jednotky. Obecné soudy tak neměly jinou možnost, než ve věci rozhodnout způsobem, jakým učinily.

Obecné soudy postupovaly ve věci stěžovatelky v mezích zákona a svůj právní závěr dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Jejich postupu nelze proto z ústavního hlediska nic vytknout. Lze sice pochopit stěžovatelčinu nespokojenost s výsledkem řízení i její pocit, že ve věci nebylo rozhodnuto spravedlivě, avšak to samo o sobě k závěru o protiústavnosti procesu, jakož i rozhodnutí, jež v něm soudy přijaly, postačovat nemůže. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny proto shledáno nebylo.

K rovnosti dle čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu. Ze spisu Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově Ústavní soud ověřil, že se stěžovatelka osobně účastnila jednání, uplatnila svoje námitky, navrhovala důkazy k podpoře svých tvrzení, svoje žalobní návrhy doplňovala, reagovala na návrhy protistrany a čerpala opravné prostředky. Na rozdíl od žalovaných stěžovatelka nevyužila možnosti zastoupení advokátem; ani tato okolnost však sama o sobě nezpůsobuje procesní nerovnost stran. Ústavní soud tak ve věci neshledal nic, co by nasvědčovalo porušení ústavně garantované rovnosti účastníků řízení.

K tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 285/02 (N 73/30 SbNU 193)].

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-4246/12-1)