# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 423/18 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 423/18 - ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.423.18.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 20. 3. 2018 - Datum zveřejnění: 13. 4. 2018 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: sociální dávky, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 12, § 54 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatelka podala dne 3. 8. 2015 žádost o příspěvek na živobytí podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen "zákona o pomoci v hmotné nouzi"). Úřad práce České republiky - krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen "úřad práce") stěžovatelku opakovaně vyzval k doložení informací o užívaném bytě, měsíčních příjmech za měsíce květen až červenec 2015, rozsudku o rozvodu manželství, předložení občanského průkazu, a dále k tomu, aby se osobně dostavila do sídla úřadu práce. Jelikož stěžovatelka požadované dokumenty nedoložila a na úřad práce se osobně nedostavila, byla její žádost zamítnuta rozhodnutím ze dne 23. 10. 2015, č. j. 58294/2015/AAB. Stěžovatelčino následné odvolání zamítlo Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 27. 1. 2016, č. j. MPSV-2016/17072-911. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí ministerstva zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2017, č. j. 1 Ad 9/2016-78. Kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu následně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 6 Ads 163/2017-46. Správní soudy vycházely z § 49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle kterého je žadatel povinen osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému správnímu orgánu, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní stav. Jelikož stěžovatelka požadované dokumenty nedoložila a nedostavila se osobně na úřad práce, a to i přes opakované výzvy, považují soudy správní rozhodnutí za zákonná. Proti rozsudkům správních soudů a rozhodnutí ministerstva se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 1. 2. 2018, ve znění jejího doplnění podaného dne 6. 3. 2018, a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do práva na soudní a jinou právní ochranu, na přístup k soudu, pomoc v hmotné nouzi a porušení zákazu odepření spravedlnosti podle čl. 3 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zásah spatřuje stěžovatelka zejména v nezákonnosti, nepředvídatelnosti a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Podle stěžovatelky bylo formalistickou aplikací platné a účinné právní úpravy uplatňování nároku na pomoc v hmotné nouzi porušeno její právo na spravedlivý proces. Dále namítá, že její matku nelze považovat v dané věci za osobu s ní žijící ve společné domácnosti a úmyslem zákonodárce nebylo diskriminovat osoby, které jsou hlášeny ve stejném bytě k trvalému pobytu, ačkoliv spolu fakticky netvoří společnou domácnost. Stěžovatelka doložila správním orgánům čestné prohlášení o příjmových a majetkových poměrech, čímž podle jejího názoru osvědčila, že splňuje podmínky pro přiznání pomoci v hmotné nouzi. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec. Žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal. Obecné soudy i ministerstvo svá rozhodnutí odůvodnily vyčerpávajícím, ústavně konformním způsobem, řádně se vypořádaly s námitkami stěžovatelky a logicky vysvětlily důvody zamítnutí stěžovatelčiny žádosti o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před správními soudy, se kterou se již tyto soudy vypořádaly. Ústavní soud není dalším článkem soustavy obecného soudnictví, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zrušit napadená rozhodnutí by mohl jen v případě excesu ze strany správních orgánů či soudů - nic takového se v posuzované věci nestalo. Námitky stěžovatelky ohledně posuzování osob žijících ve společné domácnosti a splnění podmínek pro přiznání dávky nejsou v této věci relevantní, neboť tím se v meritu správní soudy nezabývaly. Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že stěžovatelkou nastíněné otázky mohou mít vliv na rozhodnutí o případné nové žádosti o dávku, a proto připojil tzv. obiter dictum, ve kterém poskytl pro futuro výklad zákonných ustanovení týkajících se posuzování stavu hmotné nouze a společně posuzovaných osob. Nastíněné závěry nebyly nicméně v předmětné věci podstatné, neboť meritem věci byla zjištěná a prokázaná pasivita stěžovatelky, která přes opakované výzvy nedoložila úřadu práce zákonem požadované dokumenty a ani se nedostavila na úřad práce. Z toho důvodu nebylo možné stěžovatelčině žádosti vyhovět, na čemž neshledal Ústavní soud nic protiústavního - chce-li stěžovatelka od státu pomoc v hmotné nouzi, měla by vyvinout podstatně větší aktivitu ve vztahu ke správním orgánům. Protože nebylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, Ústavní soud stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-423/18-1)