# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 4207/16 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 4207/16 - ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.4207.16.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 11. 1. 2017 - Datum zveřejnění: 30. 1. 2017 - Klíčová slova: odvolání - Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., čl. 201 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Návrhem dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se obchodní společnosti Sky International AG a Sky plc (dále jen "stěžovatelky" nebo "žalobkyně") domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo být zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil (mimo jiné), následující skutečnosti: Žalobkyně se žalobou ze dne 22. června 2015, ve znění ze dne 23. června 2015, podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně"), domáhají stručně řečeno toho, aby se M7 Group S.A. a M77 Link S.A. (žalované) zdržely nabídky, poskytování a propagace služeb satelitní televize a telekomunikačních služeb pod označením "skylink" v jakékoliv podobě, jakož i užívání kombinovaných národních ochranných známek ve znění "skylink" č. zápisu 312694 a 312695, a aby soud prvního stupně určil, že užití uvedených kombinovaných ochranných známek ve znění "skylink" je nedovoleným soutěžním jednáním. Žalobkyně současně v žalobě uvedly, že mezi nimi a žalovanými probíhá již od 20. června 2014 u Okresního soudu v Lucemburku řízení o žalobě z titulu porušení práv k ochranným známkám Evropské unie s označením "SKY", kde se však žalobkyně "domáhají odlišných výroků soudu". S ohledem na vzájemnou souvislost řízení vedených před českým a lucemburským soudem žalobkyně navrhly, aby soud prvního stupně přerušil řízení podle článku 30 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 542/2014 ze dne 15. května 2014, a Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/281 ze dne 26. listopadu 2014 (dále jen "nařízení Brusel I bis"). Ústavní stížností napadeným rozhodnutím soud prvního stupně návrhu žalobkyň nevyhověl, resp. rozhodl, že "řízení se nepřerušuje". Součástí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo i poučení, že proti tomuto není odvolání přípustné s odkazem na § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přes poučení soudu prvního stupně ž alobkyně dne 5. prosince 2016 podaly proti jeho rozhodnutí odvolání. III. V ústavní stížnosti stěžovatelky předestřely argumenty stran nesprávnosti poučení soudu prvního stupně o nepřípustnosti odvolání proti jeho rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přerušení řízení dle článku 30 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, s tím, že vedeny tímto svým právním názorem, podaly proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání. Stěžovatelky dále uvedly, že s ohledem na poučení soudu prvního stupně a rovněž proto, že rozhodnutí odvolacího soudu nemusí být vydáno ve lhůtě dvou měsíců od vydání napadeného rozhodnutí, podávají "z procesní opatrnosti a z důvodu nejistoty, ohledně existence dalších procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje, ústavní stížnost". Ve zbývajícím rozsahu stěžovatelky obsáhle brojí proti údajně nesprávnému postupu soudu prvního stupně při aplikaci článku 30 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, v čemž spatřují zásah do práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, garantovaných jim v rovině ústavního práva článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 1 Listiny. IV. Dříve, než Ústavní soud mohl přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že pojmový znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po stránce formální projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1, ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavněprávně garantovaných základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci civilního řízení, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Stěžovatelky podaly v projednávané věci ústavní stížnost v okamžiku, kdy jak sami uvedly, "podaly dne 5. prosince 2016 odvolání proti napadenému usnesení k Vrchnímu soudu v Praze", které považují - přes poučení soudu prvního stupně - za přípustné. Jestliže tedy v současné době probíhá u Vrchního soudu v Praze řízení o odvolání stěžovatelek, nemůže Ústavní soud, s ohledem na shora uvedené závěry, zasahovat do probíhajícího řízení o podaném (ať již přípustném či nepřípustném) opravném prostředku. Na tomto základu Ústavní soud nemohl jinak, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-4207/16-1)