# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 4090/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 4090/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.4090.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 3. 2013
- Datum zveřejnění: 17. 4. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení, dokazování, dovolání/přípustnost, dovolání/otázka zásadního právního významu
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 237 odst.1 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 200 000 Kč.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 60 C 221/2008 vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti svému bývalému právnímu zástupci Mgr. Petru Mikyskovi, domáhal zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný způsobit při poskytování právní pomoci ve sporu s obchodní společností PLATINUM INTERNATIONAL, s. r. o. Obvodní soud pro Prahu 1 po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 18. 6. 2009 č. j. 60 C 221/2008-37 žalobu zamítl, neboť stěžovatel neprokázal, že by žalovaný porušil smluvní povinnost či povinnosti vyplývající ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a že jednotlivé částky, z nichž skládal svůj žalobní nárok jsou škodou. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Podrobnější obsah odůvodnění soudních rozhodnutí netřeba blíže rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům známa.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval vývoj svého právního vztahu ke společnosti PLATINUM INTERNATIONAL a právní kroky, které činil k vymožení pohledávky za touto společností. Stěžovatel zdůraznil, že právní úkony jeho tehdejšího právního zástupce nevedly ke kýženému výsledku a svého práva se domohl až později na základě vlastní žaloby, které soud rozsudkem pro zmeškání vyhověl a stěžovateli přiznal částku 205 302 Kč. Tu však již nemohl po žalované společnosti vymoci, neboť krátce po vydání rozsudku byl na ni prohlášen konkurz; vzhledem k majetku úpadce a rozsahu dluhů lze předpokládat uspokojení pouhého zlomku této částky. Stěžovatel je přesvědčen, že kdyby jeho právní zástupce postupoval podle principu lege artis, mohl se domoci svého práva včas. S právním hodnocením odpovědnosti za škodu jeho tehdejšího právního zástupce stěžovatel nesouhlasil, právním závěrům obecných soudů oponoval a namítl též neprovedení některých důkazů jím navržených.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).

Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy přisvědčit. Rozhodnutí obecných soudů sama o sobě svědčí o tom, že stěžovatel měl možnost obrátit se s návrhem na soud, předložit tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře a čerpat opravné prostředky; obecné soudy o jeho návrzích v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodly. Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, že odvolací soud potvrdil jako správný postup nalézacího soudu při dokazování a zjišťování skutkového stavu a za bezchybné označil i jeho právní hodnocení. Odvolacím soudem potvrzený závěr nalézacího soudu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení povinnosti žalovaného advokáta a utrpěnou škodu, je argumentačně přiměřeným způsobem odůvodněný. Skutečnost, že stěžovatel s hodnocením provedených důkazů nesouhlasil, resp. jim přikládal jiný význam, nezakládá sama o sobě opodstatněnost tvrzení o důvodnosti jeho ústavně právních vývodů upínajících se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.

K námitce o neprovedení jím navržených důkazů, Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. K otázce vztahu zákonných zásad důkazního řízení a ústavních principů nezávislosti a nestrannosti soudu Ústavní soud již dříve judikoval, že řádně odůvodněné nevyhovění důkazním návrhům účastníka řízení, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nezakládá porušení kautel spravedlivého procesu; [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87 (91)]. Případy tzv. opomenutého důkazu naopak představuje procesní situace, kdy soud provedení důkazu navrženého účastníkem řízení zamítne bez věcně adekvátního odůvodnění, případně jej zcela opomene [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)], což se však v projednávané věci nestalo, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění svého rozsudku vyložil, z jakého důvodu považoval stěžovatelem navržené důkazy za nezpůsobilé prokázat, že by stěžovatel se svou žalobou a vymožením teoreticky přisouzené částky v dřívější době uspěl, resp. prokázat, že žalovaný měl právní povinnost takovou žalobu podat.

Rovněž postup Nejvyššího soudu vedoucí k vydání napadeného usnesení nelze označit za svévolný či extrémně nepřiměřený. Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá, že z hlediska dovolatelem uplatněných námitek neměl potvrzující rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu, opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebylo přípustné. Tomuto závěru neměl Ústavní soud co vytknout, a proto jej respektoval s připomenutím, že rozhodnutí konstatující neexistenci práva, v dané situaci práva podat dovolání, samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97 ze dne 17. 6. 1997, U 14/8 SbNU 431).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-4090/12-1)