# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 4034/17

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 4034/17
- ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.4034.17.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 2. 2018
- Datum zveřejnění: 19. 2. 2018
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: detence, obnova řízení, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 228, § 233 odst.1, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byl zkrácen ve svých právech zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Výše uvedenými usneseními Městský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení, Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel uvádí, že se žalobou domáhal obnovy řízení o své nedobrovolné hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici Brno, k níž byl převzat dne 11. června 2013. Dne 13. června 2013 bylo zahájeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 71 L 1403/2013 tzv. detenční řízení (řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče); následujícího dne mu byl ustanoven opatrovník a stěžovatel byl vyslechnut. Podle stěžovatele neobstojí závěr Městského soudu v Brně, který nesprávně zamítl jeho žalobu s tím, že nyní navržené důkazy mohl uplatnit již v době prvního řízení, aniž přitom soud zohlednil skutečnost, že stěžovatel nebyl řádně poučen a pro vysoký věk, zdravotní stav, neznalost práva i aplikovaná farmaka nebyl způsobilý hájit svá práva - tím spíše, byl-li ustanovený opatrovník po celou dobu detenčního řízení nečinný (k tomu odkázal například na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14). Stěžovatel nesouhlasí s odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že v původním řízení nebylo meritorně rozhodnuto, protože byl z nemocnice propuštěn již dne 21. černa 2013, tedy ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně. Krajský soud se pak nezabýval tvrzenými důvody zmatečnosti rozhodnutí, a proto se s odvoláním zcela nevypořádal; obdobně pak se Nejvyšší soud v napadeném usnesení omezil pouze na konstatování nepřípustnosti dovolání, aniž by se důkladně a věcně zabýval jeho dovolacími námitkami.

Z písemností předložených stěžovatelem, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2014, č. j. 30 Cdo 685/2014-51, které je přílohou dřívějšího podání stěžovatele, vedeného pod sp. zn. II. ÚS 1613/14, se podává, že stěžovatel byl hospitalizován poté, co ohrožoval sebe i své okolí zbraní, ač přímo nejevil známky duševní choroby. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2013, č. j. 71 L 1402/2013-16, bylo řízení zastaveno, protože stěžovatel byl z nemocnice propuštěn 21. června 2013. Další hospitalizace stěžovatele od 25. června do 11 července 2013 již měla proběhnout s jeho souhlasem. Stěžovatel měl být znovu hospitalizován 16. září 2015 a Městský soud v Brně o vyslovení přípustnosti držení v ústavu rozhodoval pod sp. zn. 71 L 1735/2015; v této věci byla dne 11. února 2016 vyslechnuta jeho manželka, která měla vypovědět, že nikdy neměla obavy ze stěžovatelovy agresivity. Tuto výpověď považoval stěžovatel za novum, které nebylo v původním řízení ve věci sp. zn. 71 L 1402/2013 k dispozici, a proto navrhl obnovu řízení z roku 2013.

Všechny výše uvedené okolnosti byly soudům při řízení o návrhu na povolení obnovy známy a především odvolací soud se jimi důkladně zabýval. Konstatoval například, že stěžovateli nic nebránilo navrhnout soudu výpověď své manželky bezprostředně poté, co byl z nemocnice propuštěn, případně během dalších tří měsíců (§ 233 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud v Brně především poukázal na skutečnost, že žaloba na obnovu řízení je mimořádný opravný prostředek uřčený k přezkumu rozhodnutí ve věci samé, které však v projednávané věci nebylo vydáno; tento závěr potvrdil i Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není povolán k celkovému přezkumu napadených rozhodnutí, ale k posouzení, zda v dané věci nebylo porušeno zaručené základní právo nebo svoboda; v projednávané věci Ústavní soud nic takového nezjistil a sdílí závěry obecných soudů. Právo na spravedlivý proces nezajištuje účastníkovi řízení úspěch v jeho věci, ale zaručuje mu, že řízení proběhne podle předem zákonem stanovených pravidel, což se v projednávané věci stalo.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-4034/17-1)