# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 395/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 395/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.395.02
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 2. 7. 2003
- Datum zveřejnění: 15. 10. 2007
- Předmět řízení: Vrácení věci důležité pro trestní řízení
- Klíčová slova: vlastnické právo/omezení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 80 odst.1, § 134 odst.2

## Právní věta

Podle § 80 odst. 1 trestního řádu není-li věci, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se uloží věc do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pochybnosti o právu k věci vznikají zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více osob. Takové pochybnosti vznikly i v této věci, a z tohoto důvodu nemělo být rozhodnuto o vydání věci, nýbrž mělo být postupováno podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu. Smyslem a účelem tohoto ustanovení, které se týká úschovy vydané nebo odňaté věci, je zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva k ní nakládáno, poněvadž právě tato dispozice s věcí by mohla vést k neodčinitelným zásahům do práv a majetkových poměrů dotčených osob.

## Výrok

I. Usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-21 a usnesení Okresního státního zastupitelství ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-23 se zrušují.
II. Návrh na zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 5. 2002 č. j. 5 KZt 83/2002-30 se odmítá.

## Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení krajského státního zastupitelství zamítajícímu stížnost stěžovatelky proti usnesení okresního státního zastupitelství, jímž bylo podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o vydání movitých věcí, ve výroku tohoto usnesení blíže specifikovaných, společnosti A. H., a. s., stěžovatelka uvádí, že přestože opakovaně žádala o vrácení věcí jako vlastník, jemuž byly věci odcizeny, orgány činné v trestním řízení k tomuto jejímu právu nepřihlédly, zpochybnily je a rozhodly o jejich vrácení společnosti, které věci odňaly. Stěžovatelka je toho názoru, že orgány činné v trestním řízení pochybily, pokud dospěly k závěru, že v případě postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem dochází na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky i ke změně vlastníka zastavených věcí. Podle přesvědčení stěžovatelky nemohlo dojít ke změně vlastníka ani přímým prodejem na základě ujednání obsaženého v zástavní smlouvě, neboť vzhledem k nové právní úpravě je možné realizovat prodej zastavených věcí pouze ve veřejné dražbě, případně soudním prodejem. Stěžovatelka má za to, že uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jejího vlastnického práva a práva na podnikání, zakotveného v čl. 11 a 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto navrhla zrušení výše uvedených usnesení a rovněž navrhla vydání předběžného opatření, jímž by byla odložena vykonatelnost usnesení okresního státního zastupitelství, jímž bylo rozhodnuto o vydání věcí.

Okresní státní zastupitelství v Břeclavi jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že setrvává na svých právních závěrech.

Krajské státní zastupitelství jako účastník řízení ve svém vyjádření konstatovalo, že jeho usnesením ze dne 23. 5. 2002 č. j. 5 KZt 83/2002-30 nebylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť jím nebylo rozhodováno o okolnostech stěžovatelkou v ústavní stížnosti namítaných. Vyjádřilo své přesvědčení, že při rozhodování byl zachován princip dvojinstančního řízení v rámci řádných opravných prostředků a na věci nemůže nic změnit ani nesprávné poučení obsažené v stížností napadeném usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi.

Z připojených spisů Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Břeclavi, sp. zn. OVBV-786/2001 a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi sp. zn. 1 Zt 1096/2001 Ústavní soud zjistil, že na základě podnětu stěžovatelky bylo statutárnímu zástupci společnosti A. H., a. s., sděleno obvinění z trestného činu krádeže, kterého se dopustil tím, že z prostor stěžovatelky odvezl bez jejího svolení stroje a zařízení, které byly posléze na základě prohlídky provedené v objektu společnosti A. H., a. s., odňaty ( § 79 trestního řádu) .

Pokud se týká vrácení odňatých movitých věcí, bylo orgány činnými v trestním řízení opakovaně rozhodováno. Nejprve usnesením vydaným vyšetřovatelem Policie České republiky, Okresním úřadem vyšetřování v Břeclavi, ze dne 7. 11. 2001 č. j. ČVS: OVBV-786/2001, kdy odňaté věci byly vydány stěžovatelce, jelikož nebylo pochyb o jejím vlastnictví. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 17. 1. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-5 bylo však výše uvedené rozhodnutí zrušeno a usnesením Policie České republiky, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality v Břeclavi ze dne 12. 3. 2002 č. j. ČTS: OVV-786/2001-13 bylo ve věci opětovně rozhodnuto, a to tak, že část věcí byla vydána společnosti A. H., a. s., a část věcí stěžovatelce. Společnosti A. H., a. s., byly věci specifikované ve výroku I vydány s odůvodněním, že se společnost stala majitelem strojů na základě smlouvy o postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem k movitým věcem. Věci specifikované ve výroku II, které nebyly předmětem zástavního práva, byly vydány stěžovatelce s odůvodněním, že není pochyb o jejím vlastnictví. Proti tomuto usnesení podala stížnost stěžovatelka i společnost A. H., a. s., a obě strany se domáhaly vydání všech odňatých věcí.

Usnesením Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-21 byla stížnost stěžovatelky proti shora uvedenému usnesení zamítnuta jako nedůvodná s odůvodněním, že státní zástupkyně stížností napadené usnesení přezkoumala, zrušila a sama rozhodla o vrácení odňatých věcí. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-23 bylo zrušeno usnesení vydané policejním orgánem Policie České republiky, Okresního ředitelství Služby kriminální policie a vyšetřování v Břeclavi ze dne 12. 3. 2002 č. j. ČTS OVV-786/2001-13, jímž bylo rozhodnuto o vrácení odňatých věcí a současně státní zastupitelství podle § 80 odst. 1 trestního řádu rozhodlo tak, že vrátilo společnosti A. H., a. s., všechny odňaté věci, neboť věcí již není třeba k dalšímu řízení a nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání. Z odůvodnění pak Ústavní soud zjistil, že státní zástupkyně dospěla k závěru, že v rámci řízení nebylo jednoznačně prokázáno vlastnické právo stěžovatelky k věcem, a proto vydala věci osobě, jíž byly odňaty. Své závěry dovodila státní zástupkyně ze zástavní smlouvy, smlouvy o postoupení pohledávky, plné moci k realizaci zástavy vystavené fyzickou osobou, písemného uznání závazku stěžovatelky a dalších materiálů v odůvodnění dále nespecifikovaných. Pokud se týká v odůvodnění citovaných smluv, vycházela státní zástupkyně ze skutečnosti, že stěžovatelka jako dlužník uzavřela dne 8.12. 1999 smlouvu o půjčce s fyzickou osobou a k zajištění pohledávky věřitelky uzavřela téhož dne zástavní smlouvu k movitým věcem. V rámci této smlouvy stěžovatelka zmocnila zástavní věřitelku pro případ, že nesplní svůj závazek v dohodnutém termínu, k přímému prodeji zástavy a k uspokojení se z výtěžku prodeje. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka pohledávku nezaplatila a prodej zástavy nebyl úspěšný, postoupila věřitelka smlouvou pohledávku společnosti A. H., a. s.

Stěžovatelka, která na základě připojeného poučení o možnosti podat opravný prostředek této možnosti využila, podala stížnost. Krajské státní zastupitelství v Brně však stížnost stěžovatelky usnesením ze dne 23. 5. 2002 č. j. 5 KZt 83/2002-30 podle § 148 odst 1 písm. a) trestního řádu zamítlo jako nepřípustnou, neboť usnesení státního zástupce lze napadnout pouze v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje v prvním stupni. V daném případě však státní zástupkyně nerozhodovala v prvním stupni, nýbrž podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu jde o usnesení vydané ve druhém stupni, proti němuž není stížnost přípustná.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z pohledu tvrzeného porušení Listiny a dospěl k závěru, že je důvodná, byť z jiného důvodu než stěžovatelka namítá.

Podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu, není-li věci, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se uloží věc do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pochybnosti o právu k věci vznikají zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více osob. Takové pochybnosti vznikly i v této věci, a z tohoto důvodu nemělo být rozhodnuto o vydání věci, nýbrž mělo být postupováno podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu. Smyslem a účelem tohoto ustanovení, které se týká úschovy vydané nebo odňaté věci, je zabránit tomu, aby s věcí bylo, až do objasnění práva k ní, nakládáno, poněvadž právě tato dispozice s věcí by mohla vést k neodčinitelným zásahům do práv a majetkových poměrů dotčených osob. Rozhodnutí okresního státního zastupitelství ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-23 je vydáno v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Postupem orgánu činného v trestním řízení byly překročeny meze stanovené zákonem, jejichž cílem je zamezit tomu, aby ke stavu neodčinitelnosti vůbec došlo.

V dané věci dospělo státní zastupitelství k závěru, že nepochybné právo k věcem má společnost A. H., a. s., a naopak o právu stěžovatelky existují pochybnosti, neboť její vlastnické právo nebylo jednoznačně prokázáno. Z odůvodnění rozhodnutí však z žádných možných výkladů nevyplývá, na základě jakých důkazů státní zastupitelství k této pochybnosti o právu dospělo. Státní zástupkyně soustředila svoji pozornost na prokázání práv společnosti A. H., a. s., vyplývajících ze smlouvy o postoupení pohledávky a uzavřené zástavní smlouvy, neuvádí však důkaz směřující k prokázání či zpochybnění vlastnického práva stěžovatelky. V tomto směru je nutné stěžovatelce přisvědčit, pokud tvrdí, že z důvodu postoupení pohledávky, byť zajištěné zástavním právem, nedochází ke změně vlastníka zastavených věcí, nýbrž pouze ke změně věřitele, který vstupuje do práv věřitele původního a do práv zástavního věřitele, v tomto druhém případě za předpokladu, že zástavní právo skutečně vzniklo (§ 524 a násl. občanského zákoníku). Hodnocení důkazů v rozsahu stanoveném v § 134 odst. 2 trestního řádu usnesení okresního státního zastupitelství zcela postrádá. Vzhledem ke skutečnosti, že z rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné a právní závěry v něm obsažené znamenají porušení principu zákazu libovůle při rozhodování, a zasahují tak do stěžovatelce ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud neshledal porušení čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť za situace, kdy existují pochybnosti o právu k věci, nemohou důvody stížnosti obstát; rovněž neshledal ani tvrzené porušení práva podnikat zakotvené v čl. 26 odst. 1 Listiny.

Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí okresního státního zastupitelství, má Ústavní soud za to, že rozhodnutím ve věci odpadl i důvod pro vydání takového rozhodnutí.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a napadená usnesení okresního státní zastupitelství podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

Pokud jde o další v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí krajského státního zastupitelství, pak v souvislosti s tímto usnesením stěžovatelka nenamítá dotčení svých ústavně zaručených práv, a Ústavní soud je ani neshledal. Jde o rozhodnutí deklaratorní povahy, které konstatuje neexistenci práva stěžovatelky podat stížnost proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Břeclavi ze dne 10. 5. 2002 č. j. 1 Zt 1096/2001-23 a jako takové není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V této části neshledal Ústavní soud stížnost důvodnou, a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-395/02-02)