# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3916/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3916/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.3916.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 2. 2013
- Datum zveřejnění: 22. 2. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 12. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 107 C 113/2010, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že se stěžovatel žalobou podanou u okresního soudu domáhal, aby byla žalovanému Radku Holubovi uložena povinnost uhradit částku 58.000,- Kč s příslušenstvím; dle stěžovatele se jednalo o nesplacenou část ústně sjednané půjčky. Okresní soud rozsudkem č. j. 107 C 113/2010-61 ze dne 27. 4. 2011 žalobě co do jistiny a části příslušenství vyhověl, ve zbytku ji zamítl. K odvolání vedlejšího účastníka bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 28 Co 296/2011-109 ze dne 3. 8. 2011 rozhodnutí okresního soudu změněno tak, že se žaloba zamítá. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4419/2011-136 ze dne 30. 7. 2012 zamítnuto.

Posledně uvedená rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel jednak v tom, že obecné soudy nesprávně posoudily právní vztah mezi ním a žalovaným jako vztah pracovněprávní, ačkoliv se jednalo o vztah občanskoprávní, a dále vyjádřil nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy, a to zejména pokud šlo o význam jednotlivých svědeckých výpovědí.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3916/12-1)