# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 391/10 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 391/10 - ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.391.10.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 2. 3. 2010 - Datum zveřejnění: 23. 3. 2010 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: pokuta/smluvní, konkurenční doložka - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 513/1991 Sb., § 672a, § 300 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. února 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení o zaplacení 200 000,- Kč z titulu smluvní pokuty před obecnými soudy, jehož byla stěžovatelka účastníkem, ani důvody, které stěžovatelku vedly k podání ústavní stížnosti, neboť jsou stěžovatelce známy, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Stěžovatelka pak na podporu své argumentace odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 103/99 a III. ÚS 84/94. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z obsahu vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 63/2007 i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy všech stupňů se žalobou stěžovatelky řádně zabývaly, přičemž Vrchní soud v Praze ve svém v pořadí druhém rozsudku rozhodl vázán právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2009 č. j. 23 Cdo 508/2009-104 při výkladu právní úpravy konkurenční doložky podle ustanovení § 672a obchodního zákoníku a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto také postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Napadená rozhodnutí pak nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. března 2010 Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z obsahu vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 63/2007 i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy všech stupňů se žalobou stěžovatelky řádně zabývaly, přičemž Vrchní soud v Praze ve svém v pořadí druhém rozsudku rozhodl vázán právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2009 č. j. 23 Cdo 508/2009-104 při výkladu právní úpravy konkurenční doložky podle ustanovení § 672a obchodního zákoníku a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva. Proto také postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Napadená rozhodnutí pak nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích jsou výrazem nezávislého rozhodování soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-391/10-1)