# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3850/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3850/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.3850.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 1. 2017
- Datum zveřejnění: 25. 1. 2017
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: užívací právo, byt, bezdůvodné obohacení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 451; 99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 11 Co 227/2015-323, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 3. 2015, č. j. 8 C 2/2012-292, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal na žalovaném - vlastníkovi domu, v němž byl stěžovatel v minulosti nájemcem bytu - zaplacení částky 287 867,59 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2016, č. j. 26 Cdo 1265/2016-357, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu.

Nalézací soud dospěl k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení nelze přiznat, neboť stěžovatel neprokázal, že mu svědčilo právo užívání či nájmu k prostorám, v nichž byla umístěna půdní vestavba (jejímž vybudováním mělo dojít ke zhodnocení bytu a vzniku obohacení). Mimoto neshledal pasivní věcnou legitimaci žalované, neboť dům nabyla v restituci - na základě dohody o vydání věci ze dne 13. 12. 1990, přičemž však k realizaci vestavby došlo mezi červencem 1988 a srpnem 1990. Nadřízené soudy dodaly, že vzhledem k rozsahu a charakteru provedených stavebních úprav zanikla půdní vestavbou původní a vznikla zcela nová bytová jednotka; právo osobního užívání tím zaniklo, a to ještě před nabytím domu žalovanou, a aniž by byl nově vzniklý byt stěžovateli přidělen do osobního užívání.

Proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 21. 11. 2016 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v závěru obecných soudů, že půdní vestavbou zanikla původní a vznikla nová bytová jednotka, čímž zaniklo právo osobního užívání.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem; rovněž není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů - jeho úkolem je výhradně přezkoumávat, zda z jejich strany nedošlo k vykročení z ústavního rámce rozhodovací činnosti.

Obecné soudy dospěly na základě (mezi stranami nesporných) skutkových zjištění k ústavně konformnímu právnímu závěru, že půdní vestavba představovala tak významný stavební zásah (dříve se jednalo o byt 1+1, nově vznikl zcela odlišný byt o velikosti 3+1), že zanikla původní a vznikla nová bytová jednotka. Právo osobního užívání tím zaniklo v intencích § 183 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění, a navazující ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a pokud nebyl nově vzniklý byt stěžovateli přidělen do osobního užívání, nemohlo se jeho užívací právo následně ani transformovat na nájem podle § 871 téhož zákona. Tomuto závěru odpovídaly i okolnosti, které vyšly v řízení najevo, totiž že vestavba nebyla zahrnuta do dokumentace týkající se užívání bytu a po převzetí domu žalovanou byly s vestavbou spojeny vleklé nejasnosti a spory ohledně stěžovatelova užívání bytu, které přetrvaly až do uzavření nové nájemní smlouvy dne 28. 3. 1995, a projevovaly se i po celou další dobu nájemního vztahu.

Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti brojí pouze proti části důvodů, které civilní soudy vedly k zamítnutí žaloby; žádným způsobem nereaguje na další nosné části odůvodnění jejich rozsudků, týkající se unesení břemena důkazního, a zejména absence pasivní věcné legitimace žalované, která dům nabyla v restituci na přelomu let 1990 a 1991 - s odstupem času po realizaci půdní vestavby. Žaloba o vydání bezdůvodného obohacení pak byla podána teprve 4. 1. 2012, tedy po více než 21 letech po kolaudaci vestavby v srpnu 1990 a po definitivním ukončení nájmu bytu stěžovatelem ke dni 30. 9. 2011.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3850/16-1)