# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3801/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3801/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.3801.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 26. 3. 2014 - Datum zveřejnění: 1. 4. 2014 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: trestný čin, obžalovaný, in dubio pro reo, policista, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 158c; 40/2009 Sb., § 283 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a trest propadnutí věci, jakož i označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku, a dále aby zrušil označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 12, čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž k zásahu do práva zaručeného čl. 6 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje průběh a výsledky dokazování, na kterém obecné soudy založily napadená rozhodnutí. Výtky směřují zejména proti zákonnosti použití operativně pátracích prostředků a neprovedení některých důkazů. Do popředí přitom vystupuje námitka vůči uskutečnění předstíraných převodů mezi obžalovanými J. H. a M. M. (tj. osobami obžalovanými společně se stěžovatelem) a policistou vystupujícím pod jménem Jiří Kropáček, v němž stěžovatel spatřuje nepřípustnou aktivitu orgánů činných v trestním řízení, která iniciovala děj, jenž byl předmětem trestního stíhání a následného odsouzení. Ve výsledku pak stěžovatel považuje závěry učiněné trestními soudy za vadné, jelikož nerespektují zásadu in dubio pro reo, a vyslovení viny tedy opírají o nedostatečná, resp. chybná skutková zjištění. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Výše popsaná stěžovatelova argumentace již byla opakovaně uplatněna v řízení před trestními soudy, které se s ní zcela dostatečně vypořádaly. Je třeba tak připomenout mnohokrát opakovaný a ustálený závěr, že Ústavní soud není součástí soustavy trestních soudů a není tak pověřen, vázán respektem k nezávislosti rozhodování těchto soudů, aby jejich rozhodování jakkoliv nahrazoval svým vlastním, nevykročí-li soudy z mantinelů daných zejména hlavou pátou Listiny. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Jak odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího, tak odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího jsou rozsáhlá a závěry všech těchto soudů jsou logické a dostatečně podrobně se vypořádávají ve všech podstatných bodech s námitkami stěžovatele. Soudy přitom vycházely z obsáhlého dokazování, které žádným podstatným způsobem nevybočilo ze zákonného rámce. Obecné soudy tedy dodržely podmínky vyplývající z ústavního pořádku České republiky, takže Ústavní soud nemá důvod a kompetenci do jejich rozhodování zasahovat. V tomto směru považuje Ústavní soud za vhodné věnovat se specificky výše zmíněné námitce stěžovatele vůči uskutečnění předstíraných převodů podle § 158c trestního řádu, na nichž se podílel policista vystupující pod jménem Jiří Kropáček. Ústavní soud k této problematice opakovaně konstatoval, že ústavněprávní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, která je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně - negativně požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení. Jde o to, aby jednání příslušného policisty, byť nutně představuje jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nebylo ztotožnitelné coby určující či podstatný prvek trestného činu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 323/04, III. ÚS 29/04, IV. ÚS 565/05, IV. ÚS 407/07, III. ÚS 1285/07 a další). Nepřípustná provokace by v tomto případě spočívala až v tom, pokud by Policie České republiky určitou osobu (ať již přímo stěžovatele či jiného obžalovaného) svedla k výrobě či jinému opatření si a následné distribuci psychotropní látky, k čemuž však nedošlo. Trestní soudy věnovaly stěžovatelově námitce, že došlo k vyprovokování trestné činnosti, značnou pozornost, přičemž dospěly k závěru, že se tak nestalo. Ani trestné jednání stěžovatelovo, ani dalších obžalovaných nelze připisovat aktivitě policejních orgánů, a proto stěžovatelovu námitku, zcela ve shodě s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu, neshledaly důvodnou; odkázat lze zejména na podrobný rozbor provedený odvolacím soudem, aprobovaný a doplněný soudem dovolacím. Pro úplnost Ústavní soud dodává - jak ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil - že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci ostatních soudů, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese zřejmé znaky libovůle. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3801/13-1)