# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3771/16 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3771/16 - ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.3771.16.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 18. 7. 2017 - Datum zveřejnění: 2. 8. 2017 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně - Klíčová slova: vydržení, dobrá víra, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 40/1964 Sb., § 134, § 130; 99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 35 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Okresní soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že se žalobce (stěžovatel) stal vydržením vlastníkem tam uvedených předmětných nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Ústí nad Labem předchozím rozsudkem ze dne 25. 9. 2012 č. j. 14 Co 609/2011-261 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stěžovatel (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2015 č. j. 22 Cdo 826/2013-293 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud po obsáhlé argumentaci uzavřel s tím, že stěžovatel dobrou víru "se zřetelem ke všem okolnostem" neprokázal. Soud také připomněl, že odvolací soud je jeho vysloveným právním názorem vázán. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud napadeným usnesením neshledal dovolání stěžovatele přípustným a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V prvé řadě poukázal na to, že podle § 243f odst. 3 věty první o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, v odůvodnění mimo jiné pouze stručně uvede, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud následně připomněl, že stěžovatel sice spatřuje přípustnost dovolání v tom, že "rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak", avšak takovou dříve v judikatuře dovolacího soudu vyřešenou právní otázku (právní závěr), která by měla být podle stěžovatele překonána, v dovolání nevymezil. Obsahem dovolání je především výhrada proti zjištěnému skutkovému stavu, což svědčí o tom, že stěžovatel pomíjí skutečnost, že zjištěný skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), a tedy to neodpovídá ani uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nejvyšší soud též připomněl judikaturu Ústavního soudu, podle níž pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/15). Dovolací soud konečně podotkl, že rozhodnutí odvolacího soudu plně respektuje jeho závazný právní názor vyjádřený v jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 826/2013, a tedy nemá v tomto ohledu odvolacímu soudu co vytknout. Na tom nic nemění ani polemika stěžovatele obsažená v jeho dovolání, která je vlastně vyjádřením nesouhlasu s právními závěry Nejvyššího soudu učiněnými v citovaném rozsudku; to ostatně stěžovatel v dovolání výslovně uvádí. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal okolnosti případu, dosavadní procesní stránku souzené věci, poukázal na formalistické odmítnutí jeho dovolání Nejvyšším soudem. Domnívá se, že napadená rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jsou nespravedlivá, neodůvodněně upřednostňují vlastnické právo žalované České republiky a jsou v rozporu např. s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14 (především s částí IV. body 21, 24 a 25). Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní stížnost představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o judikaturu vlastní i Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním, nevyargumentovaném či formalistickém přístupu. Ústavní soud konstatuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak. Ústavní soud dále připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Dovolací soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2015 č. j. 22 Cdo 826/2013-293 důkladně zhodnotil věcnou a důkazní stránku souzené věci, jež byla již v zásadě popsána v odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Soud poukázal na důvody, které obstojí v rovině věcné i procesní správnosti. Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelův nepřiléhavý odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14, který se sice v kontextu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů zabýval otázkou nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě dobré víry nabyvatelů, avšak v tomto případě rozhodnou byla skutečnost, že odvolací soud i Nejvyšší soud nezohlednily a nezkoumaly otázku dobré víry stěžovatelů (srov. bod. 26 citovaného nálezu). Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo v dovolacím řízení k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele, a to i přes absenci v řádném dovolání požadovaných náležitostí a argumentace. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3771/16-1)