# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3757/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3757/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.3757.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 12. 2013
- Datum zveřejnění: 14. 1. 2014
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba; základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
- Klíčová slova: vazba/vzetí do vazby, vazba/důvody
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5; 141/1961 Sb., § 67 písm.b, § 67 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 12. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 1 Nt 415/2013-14 ze dne 26. 9. 2013 vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), když současně nepřijal písemný slib obviněného ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) téhož předpisu. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), zamítl usnesením č. j. 6 To 363/2013-31 ze dne 10. 10. 2013 jako nedůvodnou.

Stěžovatel napadl usnesení okresního a krajského soudu ústavní stížností, v níž namítal, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že obecné soudy přejaly názor státního zástupce, že vazební důvod dle § 67 písm. b) trestního řádu je dán proto, že by stěžovatel mohl ovlivňovat probíhající opatrovnické řízení. Tato skutečnost však dle stěžovatele nepředstavuje zákonný důvod pro vzetí do vazby a nemůže tedy tvořit legitimní podklad pro omezení jeho osobní svobody. Stěžovatel na podporu svých tvrzení odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 a III. ÚS 471/99 a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.).

V nyní projednávané věci nic takového zjištěno nebylo. Nalézací i stížnostní soud podrobně rozvedly, v čem spatřovaly existenci vazebních důvodů dle § 67 písm. b) a c) trestního řádu, přičemž nutno konstatovat, že důvod uváděný stěžovatelem v tomto výčtu není. Z formulace, že nalézací soud "jednoznačně vyhověl návrhu státního zástupce" a že se odvolací soud "ztotožňuje s odůvodněním okresního soudu a na tyto důvody odkazuje", nikterak nevyplývá, že by obecné soudy akceptovaly všechny důvody uváděné státním zástupcem. Jak již bylo naznačeno, obecné soudy, resp. soud nalézací, toliko rekapituloval argumenty státního zástupce a poté sám vypočetl důvody, které považoval pro rozhodnutí ve věci za relevantní. Jelikož možnost ovlivňování opatrovnického řízení mezi nimi nebyla, je zjevné, že se námitka uplatněná v ústavní stížnosti zcela míjela s podstatou napadených rozhodnutí.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3757/13-1)