# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3755/11 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3755/11 - ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.3755.11.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 21. 2. 2012 - Datum zveřejnění: 7. 3. 2012 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /vyhoštění cizince - Klíčová slova: vyhoštění, správní řízení, správní rozhodnutí, cizinec - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 8, čl. 36 odst.2; 326/1999 Sb., § 124 odst.1 písm.b, § 127 odst.1 písm.b; 99/1963 Sb., § 200o ## Výrok Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se se odmítají. ## Odůvodnění Dne 14. prosince 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jímž se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí o okamžitém ukončení jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců. V postupu orgánů veřejné moci shledal zásah do svého práva na osobní svobodu a práva nebýt jí zbaven jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotvený v čl. 8 odstavci 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i v čl. 5 odstavce 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a do práva na soudní ochranu (přezkum), zakotveného v čl. 36 odstavci 2 Listiny. Výše uvedeným rozhodnutím Policie České republiky byl stěžovatel zajištěn podle ustanovení § 124 odstavce 1 písmeno b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), za účelem správního vyhoštění a doba zajištění byla stanovena na 180 dnů. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta správní žaloba proti rozhodnutí policejního orgánu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že poté, co mezi 26. - 29. červnem 2011 přicestoval do České republiky v úkrytu nákladního vozidla, společně s další osobou, byl zadržen Policií České republiky a bylo s ním zahájeno správní řízení o vyhoštění. Rozhodnutím ze dne 30. června 2011, č.j. KRPA-41251/ČJ-2011-000022, byl zajištěn na dobu 90 dní. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. srpna 2011, č.j. 5 A 250/2011-18, rozhodnutí zrušil a věc vrátil Policii České republiky k novému šetření a rozhodnutí, ta následně vydala nové, ústavní stížností napadené, rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že rozhodnutí o zajištění nebylo vydáno po právu, neboť nebyly splněny všechny podmínky. Za hrubé porušení právních předpisů nelze považovat samo uvedení nesprávného věku. Stěžovatel pochází z Afghánistánu, kde není vydávání rodných listů a vedení matrik tak samozřejmou věcí jako v České republice. Sdělil tedy věk, o jehož správnosti byl přesvědčen. Dále stěžovatel uvedl, že od počátku požadoval udělení azylu, ale řízení o něm nebylo dosud ukončeno. Proto neexistoval důvod pro jeho zajištění, které považuje za nezákonné. Městský soud v Praze vydal napadený rozsudek, aniž by došlo ke skutečnému přezkumu. Soud postavil své rozhodnutí na argumentaci, kterou jiný senát dříve odmítnul, tedy rozhodl překvapivě. Překvapující je pak rozsudek v případu společně zadržené osoby, o jejíž správní žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2011, č.j. 3 A 183/2011-19, zároveň zcela opačně než v případě stěžovatele. Stěžovatel dále podal k místně příslušnému Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi návrh na své propuštění podle § 200o a následujících o.s.ř. Přestože byl soud povinen o věci rozhodnout přednostně (§ 200u o.s.ř.), dosud tak v době podání ústavní stížnosti neučinil. Společně s ústavní stížností dle § 74, ve spojení s § 64 zákona o Ústavním soudu stěžovatel Ústavnímu soudu předložil návrh na zrušení (tučně vytištěné) části § 127 odstavci 1 písmeno b) zákona o pobytu cizinců, v němž se uvádí: "(1) Zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno ... b) rozhodne-li soud ve správním soudnictví o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince nebo o zrušení rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění a policie nevydá nové rozhodnutí do 3 dnů od právní moci rozsudku...". Tato část totiž podle stěžovatele umožňuje policejnímu orgánu "přezkum" soudního rozhodnutí o propuštění. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem vyžádaných spisů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal spisy Městského soudu v Praze sp. zn. 5 A 250/2011 a sp. zn. 11 A 265/2011. V této souvislosti zjistil, že v řízení vedeném pod sp. zn. 11 A 265/2011, byla dne 22. září 2011 podána kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl zamítavým rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č.j. 7 As 145/2011-67. Jakkoliv se tedy stěžovatel obrátil na Ústavní soud ještě před rozhodnutím o kasační stížnosti, posoudil Ústavní soud jeho stížnost i ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to jak s přihlédnutím ke shodné argumentaci stěžovatele, tak i s ohledem na efektivnost řízení bez zbytečného formalismu. Na základě zjištěných skutečností je zřejmé, že původní rozhodnutí policejního orgánu vycházelo z předpokladu, že stěžovatel je osoba nezletilá (uvedeno datum narození X. X. XXXX), přičemž rozhodnutí policejního orgánu tento fakt nezohledňovalo. Po vydání zrušujícího rozsudku proběhlo další šetření, a bylo prokázáno, že stěžovatel přicestoval ilegálně a skrytě z Řecka, přestože mu tam, s ohledem na řízení o vyhoštění, byla uložena povinnost zdržovat se na určeném místě. Po odborném zkoumání dospěl policejní orgán k závěru, že stěžovatel je osobou starší 19 let. Městský soud v Praze z toho vyvodil, že původně stěžovatelem sdělený věk vycházel z jeho povědomí o širších možnostech nezletilých. Nejvyšší správní soud závěr o úmyslném uvedení data narození sice posoudil jako nepřiměřeně přísný, neboť k prokázání záměrného uvádění nepravdivých údajů chybí opora v podobě dalšího prokazování, ale ani tato okolnost nemohla mít vliv na celkovou správnost správního rozhodnutí. Ústavní soud neshledal v postupu správního orgánu, respektive správních soudů pochybení, které by bylo způsobilé stěžovatele zkrátit v jeho zaručených právech. K zajištění a následnému soudnímu přezkumu došlo na základě posouzení individuálně zjištěných okolností. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o nesprávném postupu orgánů veřejné moci a o naříkaném zásahu do jeho základních práv. Policejní orgán, tak i správní soudy se věcí řádně zabývaly a správně aplikovaly právní normy na konkrétní okolnosti případu stěžovatele. Pokud dospěly k závěru, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nelze v této skutečnosti spatřovat tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Pokud se týká návrhu stěžovatele učiněného podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, konstatuje senát Ústavního soudu, že osud návrhu sleduje osud ústavní stížnosti. Pokud je tedy ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, neexistuje důvod pro zrušení správně aplikovaného právního předpisu. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3755/11-1)