# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3750/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3750/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.3750.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 6. 3. 2014 - Datum zveřejnění: 26. 3. 2014 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: odůvodnění, náklady řízení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 133/1985 Sb., § 6; 99/1963 Sb., § 157 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 6 C 268/2008 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Pardubicích rozsudkem č. j. 6 C 268/2008-672 ze dne 7. února 2011 uložil žalované ČSOB Pojišťovně, a.s. (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 504.891,- Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky ode dne 7. února 2007 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatelky co do částky 7.011.277,- Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 7.516.168,- Kč ode dne 1. září 1999 do dne 6. února 2007 a z částky 7.011.277,- Kč ode dne 7. února 2007 do zaplacení (výrok II.), rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 15.737,- Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 23 Co 208/2011-841 ze dne 8. března 2012 rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném zamítavém výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 1.177.577,50 Kč s úroky z prodlení z částky 841.234,25 Kč v zákonné výši ode dne 1. září 1999 do zaplacení, z částky 841.234,25 Kč v zákonné výši ode dne 17. listopadu 2006 do dne 31. prosince 2006, z částky 841.234,25 Kč v zákonné výši ode dne 1. ledna 2007 do dne 6. února 2007 a dále z částky 336.343,25 Kč v zákonné výši ode dne 7. února 2007 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku II., jíž byl zamítnut požadavek stěžovatelky na zaplacení 5.833.699,50 Kč se zákonnými úroky z prodlení (výrok I.), rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 15.737,- Kč a 8.364,20 Kč (výrok III.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 2385/2012-869 ze dne 30. září 2013 odmítl (výrok I.) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění dokazování, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se též v napadených rozhodnutích vypořádaly dostatečně s relevantními skutečnostmi dotčenými námitkami stěžovatelky, které stěžovatelka opakuje též v ústavní stížnosti, a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. To, že se závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí, zásah do jejích práv nezakládá. Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady jejího podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta přiložené k ústavní stížnosti není v souladu s ust. § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3750/13-1)