# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 373/04 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 373/04 - ECLI: ECLI:CZ:US:2004:4.US.373.04 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 11. 11. 2004 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem; základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem) - Klíčová slova: důchod, hmotné zabezpečení, správní soudnictví - Dotčené předpisy: 150/2002 Sb., § 103; 155/1995 Sb., § 56, § 44; 2/1993 Sb., čl. 30 ## Výrok Ústavní stížnost se o d m í t á . ## Odůvodnění Ústavní stížností podanou včas brojí stěžovatel proti postupu Nejvyššího správního soudu v řízení sp. zn. 2 Ads 76/2003, který podle stěžovatele svou nečinností porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a pro nepřiměřenou délku správního a soudního řízení došlo k promlčení finančních nároků plynoucích z částečné invalidity. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, kasační stížností napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 14 Ca 536/99, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 7. 1999, jímž byl stěžovateli odňat podle ust. § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. ode dne 20. 9. 1999 plný invalidní důchod. Toto rozhodnutí bylo podle stěžovatele odůvodněno tak, že podle posudku lékařky OSSZ v Chomutově ze dne 20. 11. 1997 stěžovatel není plně invalidní, neboť jeho pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činí pouze 25 %. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel vytýkal správnímu orgánu a následně krajskému soudu, že při vydání správního rozhodnutí byl podkladem neaktuální posudek lékařky OSSZ v Chomutově ze dne 20. 11. 1997, ačkoliv byl již k dispozici novější posudek. Nejvyšší správní soud však v tomto vadu správního řízení nespatřoval a naopak konstatoval, že předmětný posudek je posudkem podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., zatímco posudky Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí jsou vypracovávány pro účely přezkumného řízení soudního podle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., nikoliv primárně pro účely správního řízení. Správní orgán přitom podle Nejvyššího správního soudu postupoval v souladu s § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., neboť odňal plný invalidní důchod až ode dne 20. 9. 1999, ačkoliv dokonce citovaným posudkem lékařky OSSZ v Chomutově ze dne 20. 11. 1997 byla uznána plná invalidita stěžovatele pouze na dobu přechodnou, tj. na dobu od 14. 8. 1997 do 20. 11. 1997. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před Nejvyšším správním soudem namítal vadu předchozích řízení, která měla spočívat v odmítnutí doplnit dokazování znaleckým posudkem prof. MUDr. M. ze dne 5. 4. 1999 a dále, že byla porušena zásada upravující povinnost soudu vycházet ze skutkového stavu a právního stavu, který existoval v době rozhodování. Ani v této části nebyly podle stěžovatele jeho námitky ze strany Nejvyššího správního soudu akceptovány, když bylo konstatováno, že prof. M. je znalcem v oboru lékařství klinického, nikoliv posudkového. S klinickými údaji obsaženými v jeho posudku se posudkové komise MPSV ve svých posudcích vypořádaly, nicméně závěry tohoto znalce jsou irelevantní, a nebylo proto třeba doplňovat dokazování o tento znalecký posudek. V odůvodnění rozsudku pak Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovateli nic nebrání v tom, aby si o částečný invalidní důchod podal žádost příslušné okresní správě sociálního zabezpečení, pokud tak již neučinil. Stěžovatel se ovšem domnívá, že nepřiměřenou délkou řízení došlo k promlčení finančních nároků plynoucích z částečné invalidity. Proto v závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž konstatuje, že Nejvyšší správní soud svým jednáním porušil základní právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje obsahové a formální náležitosti a zda se jedná o ústavní stížnost přípustnou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a skutečností, které z ústavní stížnosti vyplývají, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje toliko subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce, který lze uplatnit pouze v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Takovými prostředky zákon o Ústavním soudu rozumí vedle řádných opravných prostředků a mimořádných opravných prostředků také jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z obsahu ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel nebrojí proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který z předmětného řízení vzešel, tedy nebrojí proti skutečnosti, že soudy ve správním soudnictví akceptovaly průběh a výsledek předchozího správního řízení (odnětí plného invalidního důchodu), nýbrž napadá toliko skutečnost (spočívající dle tvrzení stěžovatele v promlčení nároku na částečný invalidní důchod), která podle stěžovatele nastala v důsledku nepřiměřené délky řízení. Jinými slovy, stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí proti rozhodnutím, která se týkají odnětí plného invalidního důchodu, nýbrž brojí proti - podle jeho tvrzení - nepřiměřené délce řízení u Nejvyššího správního soudu, z níž dovozuje negativní důsledek v podobě "promlčení finančních nároků" na výplatu částečného invalidního důchodu. Z toho důvodu kvalifikoval Ústavní soud stížnost nikoliv jako ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, ale jako stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Pokud ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že průtahy v řízení došlo k "promlčení finančních nároků plynoucích z částečné invalidity" (stěžovatel má zřejmě na mysli zánik nároku na výplatu důchodu podle ust. § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů), nevyplývá z ústavní stížnosti to, že by tento nárok u příslušných orgánů správy sociálního zabezpečení uplatnil a že by tedy bylo postaveno najisto jeho tvrzení o tom, že nárok na výplatu důchodu skutečně zanikl. Takové tvrzení stěžovatele je pouze hypotetické a jeho akceptace Ústavním soudem by stavěla Ústavní soud do pozice, kdy by svým rozhodováním nahrazoval pravomoc jiných orgánů. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nemůže předjímat posouzení této otázky a rozhodnutí o ní před tím, než se jí budou zabývat příslušné orgány veřejné moci. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. listopadu 2004 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-373/04-04)