# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 371/04

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 371/04
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.371.04.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 4. 2007
- Datum zveřejnění: 24. 5. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup; právo na soudní a jinou právní ochranu; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Klíčová slova: výkon rozhodnutí, předběžné opatření
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 77, § 74, § 229 odst.1 písm.f

## Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 11. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "účastník 1") ze dne 14. 5. 2004, č.j. 12 Nc 2219/2004-26, a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "účastník 2") ze dne 30. 7. 2004, č.j. 64 Co 229/2004-59.

Výše uvedenými usneseními mělo dojít k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jež je jí garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak měla být porušena práva, jež jsou jí garantována čl. 38 odst. 1 Listiny.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka, obchodní společnost Interbusiness, se prostřednictvím obecných soudů domáhala uspokojení své vykonatelné pohledávky vůči své povinné, obchodní společnosti Český národní obchodně-podnikatelský fond, a.s., jež byla toho času v likvidaci. Za účelem posílení své pozice v předmětném právním vztahu podala stěžovatelka po zahájení vykonávacího řízení vedeného účastníkem 1) pod sp. zn. 22 E 599/2002 návrh na předběžné opatření. Z ústavní stížnosti vyplývá, že důvodem uplatněného postupu je především obava z ohrožení uspokojení vykonatelné pohledávky. Úkony ve věci, jež je vedena účastníkem 1) pod sp. zn. 22 E 599/2002, nejsou prováděny co nejúčelněji, nejhospodárněji a nejrychleji a povinný má tak možnost soustavně zmenšovat majetek na úkor práv stěžovatele.

Obvodní soud pro Prahu 6 posoudil nastíněný stav a dne 14. 5. 2004 vydal usnesení, sp. zn. 12 Nc 2219/2004, jímž návrh na předběžné opatření zamítl. Z usnesení se podává, že oprávněný netvrdí ani neosvědčuje, že by likvidátor povinné úmyslně mařil uspokojení pohledávky oprávněného. Dále dospěl obecný soud k závěru, že povinný neosvědčil, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen. Oprávněný rovněž neosvědčil nařízení výkonu rozhodnutí, existenci jím tvrzených notářských zápisů a insolventnost povinného. Obvodní soud v Praze tak neshledal důvod pro vydání předběžného opatření. Stěžovatelka se s náhledem jmenovaného soudu neztotožnila a v zákonné lhůtě podala odvolání k Městskému soudu v Praze, jenž svým usnesením ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. 64 Co 229/2004-59, napadené rozhodnutí potvrdil.

Jak Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tak i Městskému soudu v Praze, vytýká stěžovatelka především tu skutečnost, že se jejím návrhem řádně nezabývaly. Dle náhledu stěžovatelky nelze přistoupit na závěr účastníka 1) týkající se údajného neosvědčení výkonu rozhodnutí, č.j. 22 E 599/2002-144, neboť listinu osvědčující nařízení výkonu rozhodnutí stěžovatele proti povinnému ze dne 2. 3. 2004, č.j. 22 E 599/2002-144, vydal sám účastník 1) a stěžovatel ji ke svému návrhu na nařízení předběžného opatření přiložil. Stejně tak považuje stěžovatelka za nesprávný závěr účastníka 1) obsažený v odůvodnění usnesení, č.j. 12 Nc 2219/2004-26, týkající se neosvědčení exekučních titulů, neboť předmětné notářské zápisy (exekuční titul) stěžovatelka ke svému návrhu na nařízení předběžného opatření přiložila. Skutečnost, že účastník 1) přílohy k návrhu na nařízení předběžného opatření a exekuční tituly řádně nezařadil do správného spisu, nemůže jít k tíži stěžovatelky. V dalším pak stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že žádné ustanovení právního předpisu České republiky nestanoví v souvislosti s návrhem na předběžné opatření osvědčovat insolventnost povinného či naléhavou potřebu pro nařízení předběžného opatření. Podstatná část ústavní stížnosti je věnována též otázce zákonného soudce, kdy stěžovatelka tvrdí, že měl v dané věci podle rozvrhu práce rozhodovat jiný soudce.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Z čl. 83 Ústavy vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem jednoduchého práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí obecným soudům.

Dne 6. 2. 2006 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatelky, jímž doplnila předmětnou ústavní stížnost a současně požádala Ústavní soud o projednání věci mimo pořadí. V uvedeném přípisu stěžovatelka mimo jiné sděluje, že vykonávací řízení, jehož se týkal návrh na předběžné opatření již skončilo a na majetek povinného byl dne 14. 9. 2005 vyhlášen konkurz.

Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti vykonávací řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 22 E 599/2002 již pravomocně skončilo, je zjevné, že jakýkoli přezkum návrhu na předběžné opatření týkající se tohoto skončeného řízení je zcela bezpředmětný. I v případě, že by Ústavní soud návrhu vyhověl, nemělo by toto rozhodnutí žádného vlivu na již skončené vykonávací řízení. Nastala tak situace, která je v teorii a praxi ústavního soudnictví označovaná jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit) v praxi Spolkového ústavního soudu (např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142150), tj. stav, kdy již spor odezněl nebo byl vyřešen jinou cestou a s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení již nemá další smysl řízení v nějaké věci provádět.

Z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což je však zcela výjimečné, např. v případech, kdy by přicházel v úvahu nárok na odškodnění za protizákonné rozhodnutí státního orgánu, k tomu srovnej např. Šimíček, V. Ústavní stížnost, 3. vydání, Linde, 2005, str. 102-103.

Nad míru nezbytného odůvodnění lze k námitce nezákonného soudce uvést, že ústavní stížnost je založena na zásadě subsidiarity. Z písemného návrhu stěžovatelky, ani z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 12 Nc 2219/2004, nevyplývá, že byla ve věci podána žaloba pro zmatečnost, co by mimořádný opravný prostředek, kterým lze brojit právě proti situacím, kdy ve věci rozhodoval nesprávně obsazený soud, srov. ustanovení § 229, odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

K návrhu stěžovatelky, aby byla věc projednána mimo pořadí, Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na neaktuálnost zásahu byla stížnost projednána běžným postupem.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadenými usneseními obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu se zákonem o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a)].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-371/04-1)