# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3706/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3706/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2018:4.US.3706.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 12. 2018
- Datum zveřejnění: 30. 1. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 8. 8. 2018, č. j. 23 Cdo 1728/201/-486, dovolání stěžovatele, které směřovalo proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017, č. j. 4 Cmo 197/2017-169. Nejvyšší soud nepřijal argumentaci stěžovatele, který se domáhal vyřešení "nové" otázky procesního práva, týkající se konkrétně aplikace ustanovení § 9 odst. 1 a 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v rozhodném znění (dále jen poplatkový zákon). Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelem položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., jestliže je postup soudu v dovolatelem popsané situaci přímo řešen zákonem (§ 9 poplatkového zákona), který výslovně upravuje následky nezaplacení poplatku.

Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel brojí včas podanou ústavní stížností; namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Uvedené právo měl porušit především soud I. stupně, který nepoučil stěžovatele, že postupuje podle zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném až od 1. 10. 2017, a naopak upozornil stěžovatele, že pokud má za to, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudního poplatku, může podat návrh, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a to i se zpětnou účinností.

Podle stěžovatele je tedy zjevné, že soud I. stupně původně věc posoudil tak, že řízení bylo zahájeno podle zák. č. 549/1991 Sb., ve znění účinném v roce 2007, a v souladu s tím byl na výzvu na zaplacení soudního poplatku stěžovatel oprávněn podat žádost o osvobození i se zpětnou účinností, a rozhodně tak byl oprávněn učinit v odvolací lhůtě proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, což také provedl.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívalo, stejně jako rozhodnutí soudu I. stupně, na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a dovolání stěžovatele bylo podle něj přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka procesního práva měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než ji vyřešil Nejvyšší soud, který dovolání neměl odmítnout.

S argumentací stěžovatele, která je do značné míry nejasná, se Ústavní soud neztotožňuje. Nejvyšší soud napadené usnesení přesvědčivě odůvodnil a vysvětlil, z jakého důvodu považuje dovoláním napadené usnesení za správné a proč nepovažuje stěžovatelem položenou otázku za způsobilou založit přípustnost dovolání. Na odůvodnění usnesení dovolacího soudu lze ve stručnosti odkázat a Ústavní soud nenašel jediný důvod, proč by je měl rušit. Ústavní právo na tzv. spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje účastníkovi právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale právo na projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.

V tomto případě bylo uvedené právo zachováno, a proto Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3706/18-1)