# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3650/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3650/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.3650.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 1. 2011
- Datum zveřejnění: 24. 1. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
- Klíčová slova: trestní stíhání/zahájení, orgán činný v trestním řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 40 odst.1; 141/1961 Sb., § 158 odst.1, § 1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož vyslovil v záhlaví formulovanou žádost.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní soud se v předmětném případě zabýval napadeným úkonem výkonné moci, tedy sdělením Vrchního státního zastupitelství v Praze, kterým reagovalo na opakované podání stěžovatele. Vzhledem k tomu, že tímto aktem je stěžovateli sdělováno, že byla jeho věc postoupena Městskému státnímu zastupitelství v Praze k vyhodnocení, nejedná se dle náhledu Ústavního soudu o individuální právní akt, kterým by docházelo ke vzniku, změně či zániku práv stěžovatele. Jedná se toliko o sdělení bez přímého dopadu do veřejných subjektivních práv stěžovatele.

Domáhá-li se dále stěžovatel svým návrhem konstatování zásahu do jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čímž by došlo dle stěžovatele k zavázání příslušných orgánů začít se jeho věcí zabývat ve smyslu ustanovení § 158 odst. 1 tr. ř., Ústavní soud k tomu odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, dle níž uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Zahájení a vedení trestního stíhání je věcí státu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů v souladu s čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny. Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. i § 1 odst. 2 trestního řádu). Z této možné pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz § 1 odst. 1 trestního řádu) však nelze dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému, o což stěžovatelka zjevně usiluje. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byl jiný trestně stíhán, totiž neexistuje.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3650/10-1)