# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 365/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 365/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:4.US.365.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 3. 2013
- Datum zveřejnění: 11. 4. 2013
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel z důvodů jím předestřených domáhal zrušení rozsudků Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 61 T 26/2011 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 4 To 54/2012.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 4 To 54/2012 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 1. 2012 sp. zn. 61 T 26/2011 v celém rozsahu a sám rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2012 č. j. 5 Tdo 1167/2012-34 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Za obecné soudy, jejichž rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti, stěžovatel označil toliko Krajský soud v Brně - pobočku ve Zlíně a Vrchní soud v Olomouci; zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jenž je rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva [srov. ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], stěžovatel nežádal. Ježto však existenci tohoto rozhodnutí stěžovatel v ústavní stížnosti zmínil, vyzval Ústavní soud přípisem ze dne 31. 1. 2013 jeho zástupce ke sdělení, zda s přihlédnutím k všeobecně dostupné judikatuře Ústavního soudu upínající se k nutné potřebě formální bezvadnosti a přípustnosti ústavní stížnosti ... právě na v něm formulovaném stížnostním žádání trvá, s tím, že k případné úpravě petitu stěžovateli určil lhůtu pěti dnů. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2013 stěžovatel upravil petit ústavní stížnosti tak, že navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 4 To 54/2012. Je tedy patrno, že ani vzdor šanci dodatečně vytvořené mu výzvou Ústavního soudu stěžovatel nenavrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu.

Všeobecně přístupné závěry doktrinární (poznámka pod čarou č. 1) i judikatorní (poznámka pod čarou č. 2) jednoznačně vycházejí z toho, že je vyloučeno, aby přezkumu ústavnosti podrobil Ústavní soud jen některá z rozhodnutí, jež byla v jím projednávaném případu soudy vydána. Již z hlediska souladnosti rozhodování v té či oné věci, jakož i z hlediska zachování principu právní jistoty není možné přivodit (např. v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu) situaci, v níž by usnesení Nejvyššího soudu dál existovalo, zatímco jím přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu by svoji právní existenci zrušením ztratil. Ústavní stížnost tyto právní konkluze nerespektující je nepřípustná.

Ústavní soud k řečenému, a to i s přihlédnutím k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00, dodává, že považuje vzhledem k povinnému zastoupení stěžovatele advokátem za dostatečný pro ochranu zájmů stěžovatele postup, jímž je stěžovateli výzvou adresovanou jeho zástupci dána možnost nápravy nepřípustnosti ústavní stížnosti modifikací jejího petitu ještě předtím, než návrh pro vadně formulované stížnostní žádání odmítne; tak k tomu i v projednávané věci došlo. Není však možné, aby Ústavní soud za stěžovatelova zástupce sám petit ústavní stížnosti doplňoval či jej ve výzvě k odstranění vad výslovně stylizoval; právě proto, aby zájmy stěžovatelů byly hájeny kvalifikovaně, upravil zákonodárce přímusem advokátního zastoupení (srov. ustanovení § 30 zákona o Ústavním soudu) cestu, na níž je všem stěžovatelům poskytnuta rovná příležitost předložit Ústavnímu soudu právně relevantní formou i obsahem návrh způsobilý věcného projednání. Nezdaří-li se stěžovatelovu zástupci, byť dodatečně poučenému, po této cestě ke kýženému cíli vykročit, jde bohužel jednoznačně o nedostatek odborné invence jdoucí k tíži jím zastupovaného klienta.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost nerespektující závěry výše traktované jako návrh nepřípustný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-365/13-1)