# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 363/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 363/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.363.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 9. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: ochrana osobnosti, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.2; 40/1964 Sb., § 11; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2002, čj. 28 Cdo 441/2002-98, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001, čj. 1 Co 171/2002-75, jímž byl k odvolání žalovaného L. H. změněn rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2001, čj. 39 C 1/2000-54 tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný na své náklady ve stanovené lhůtě uveřejnil v Bulletinu advokacie specifikovanou omluvu. Stěžovatel navrhl zrušit i uvedený rozsudek odvolacího soudu.

Stěžovatel tvrdí, že aplikace ust. § 11 obč. zák. obecnými soudy byla zásadně chybná. Nesouhlasí s jejich skutkovým i právním hodnocením případu, které dle něho je v příkrém rozporu s listinnými důkazy obsaženými ve spise soudu prvého stupně, stejně jako s obsahy svědeckých výpovědí. Z těchto tvrzení však stěžovatel ve své stížnosti nevyvodil podrobnější ústavněprávní závěry doplněné řádnou ústavněprávní argumentací, když jen poukázal na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a nejasným způsobem též na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru nelze pokládat ústavní stížnost stěžovatele za důvodnou.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 39 C 1/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost neobsahuje nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Ostatně ani stěžovatel sám, kromě obecného, a v daných souvislostech nepřiléhavého, poukazu na základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 2 Listiny, nic na podporu svého tvrzení o zásahu do ústavních práv neuvedl. Za tohoto stavu je ústavní stížnost pouhým nesouhlasem s výsledkem občanskoprávního sporu, který sám o sobě nemůže být důvodem pro zásah Ústavního soudu, jak ostatně vyplývá z jeho obecně dostupné judikatury.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-363/02-02)