# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3482/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3482/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.3482.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 1. 2011
- Datum zveřejnění: 26. 1. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: škoda/náhrada
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 202 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Dne 8. 12. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná podáním ze dne 20. 12. 2010 tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se domnívá, že shora citovaným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tímto rozhodnutím přitom byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal po Českých drahách, a. s., zaplacení částky 3.996,- Kč, a to z titulu náhrady škody. Tu mu České dráhy, a. s., podle jeho názoru způsobily tím, že mu neposkytly správné informace o jím vybraných zahraničních spojích a stěžovatel tak nemohl odcestovat do vybrané zahraniční destinace.

Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi, jíž si je stěžovatel ostatně dobře vědom, dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, usnesení č. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod [nadto se Ústavní soud v tomto konkrétním případě, na rozdíl od stěžovatele, nedomnívá, že by obvodní soud nesprávně aplikoval relevantní jednoduché právo, natož že by zasáhl extrémním způsobem do základních práv a svobod stěžovatele].

Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3482/10-1)
