# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3468/11 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3468/11 - ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.3468.11.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 12. 3. 2012 - Datum zveřejnění: 28. 3. 2012 ## Výrok Návrh se odmítá. ## Odůvodnění Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil svým podáním, v němž namítal zkrácení ve svých zaručených právech, v právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž mělo dojít vydáním napadeného usnesení, jímž Městský soud v Praze přiznal správní žalobě odkladný účinek. Navrhovatel stručně, avšak dostatečně jasně a srozumitelně uvedl, v čem mělo pochybení soudu spočívat. Provedl výčet pochybení, jimiž měl ve svých právech být zkrácen a popsal průběh řízení před správními soudy Ze spisu Městského soudu v Praze se podává, že skupinou žalobců byla podána správní žaloba proti certifikátu navrhovatele (inspektora autorizovaného podle stavebního zákona). Navrhovatel tímto certifikátem stvrdil, že popsaná stavba může být podle ověřené dokumentace a připojených dokladů po právu provedena. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2010, č.j. 8 A 131/2010-34, byla správní žaloba odmítnuta, neboť soud, i s ohledem na svoji judikaturu (usnesení ze dne 15. března 2010, č.j. 5 A 42/2010-473) měl za to, že certifikát není správním rozhodnutím, napadnutelným správní žalobou. O kasační stížnosti žalobců rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. února 2011, č.j. 9 As 99/2010-71, tak, že napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že na certifikát je třeba hledět jako na výsledek činnosti správního orgánu. Následně Městský soud v Praze vydal výše zmíněné usnesení (č.j. 8 A 131/2010-93), jímž byla správní žaloba zamítnuta a věc postoupena Ministerstvu pro místní rozvoj. Toto usnesení napadli kasační stížností jak žalobci, tak i navrhovatel. Nejvyšší správní soud o stížnostech rozhodl rozsudkem ze dne 6. září 2011, č.j. 9 As 92/2011-186. Následně Městský soud v Praze vydal napadené usnesení. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. září 2011 odkázal na svůj první, výše již zmíněný, rozsudek v projednávané věci a, i s odkazem na svoji judikaturu, v něm konstatoval, že postup autorizovaného inspektora "ve zkráceném řízení lze označit za veřejnoprávní a výsledkem jeho činnosti je, za podmínek oznámení certifikátu stavebnímu úřadu dle § 117 odstavce 1 stavebního zákona, akt, který je způsobilý zasáhnout veřejná subjektivní práva a povinnosti" [a certifikát] "po svém oznámení stavebnímu úřadu má povahu přezkoumatelného správního aktu, který má právo napadnout stavebník i osoby, které by jinak měly právo být účastníky stavebního řízení.". Dále Nejvyšší správní soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 25. května 2011, č.j. 2 As 37/2011-81, ve spojení s rozsudkem ze dne 4. srpna 2010, č.j. 9 As 63/2010-111 (ve věci týkající se téhož navrhovatele jako v projednávaném případě, v němž uvedl, že: "autorizovaný inspektor má velmi specifické postavení a svojí podstatou se vzpírá začlenění do systému veřejné správy ... do okamžiku předložení certifikátu stavebnímu úřadu existuje pouze soukromoprávní vztah mezi inspektorem a stavebníkem a vrchnostenským aktem se stává teprve okamžikem předložení stavebnímu úřadu, k čemuž však samozřejmě nemusí vůbec dojít.". V témže rozsudku Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval: "Jakkoliv je autorizovaný inspektor nepochybně soukromou osobou, je po určitou dobu oprávněn činit úkony podle stavebního zákona a v tomto rozsahu vystupuje jako správní úřad. Tato jeho činnost totiž představuje případ zákonné delegace veřejné správy na soukromou osobu, kterou však vykonává vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Jinými slovy vyjádřeno, za situace, kdy zákonná úprava předpokládá stejné právní a faktické účinky v případě stavebního povolení, vydávaného stavebním úřadem, a certifikátu autorizovaného inspektora, oznámeného stavebnímu úřadu, který jej toliko eviduje a není oprávněn na něj aktivně reagovat jako u ohlášených staveb (§ 105 a 106 stavebního zákona), není možno dospět k jinému konsekventnímu názoru, než že autorizovaný inspektor vystupuje jako správní úřad, byť jen pouze v tomto omezeném rozsahu.". Ústavnímu soudu je znám postoj navrhovatele k uvedené judikatuře, prezentovaný v doplnění ústavní stížnosti ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/12. K tomu Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší správní soud je, v rámci svých kompetencí, autoritou oprávněnou provádět prostřednictvím své judikatury výklad pojmů. Pokud tedy dosud nesjednocené nahlížení na certifikát prezentoval v citovaných rozsudcích, uplatňoval státní moc v souladu s čl. 2 odstavci 3 Ústavy České republiky (respektive v čl. 2 odstavci 2 Listiny). Podle ustanovení § 72 odst. 1 písmene a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická či právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Výše popsané závěry Nejvyššího správního soudu k institutu autorizovaného inspektora, staví navrhovatele do pozice orgánu veřejné moci sui generis. Na takový subjekt pak dopadá stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 1999, sp. zn. Pl. ÚS-st.-9/99, podle kterého správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu, přičemž z povahy věci plyne, že není rozhodné, zda je podáním k Ústavnímu soudu napadeno rozhodnutí soudu ve věci samé, či jiné. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li podán někým zjevně neoprávněným. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3468/11-1)