# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3454/16 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3454/16 - ECLI: ECLI:CZ:US:2016:4.US.3454.16.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 3. 11. 2016 - Datum zveřejnění: 24. 11. 2016 - Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí - Klíčová slova: soudce/podjatost, soudce/vyloučení - Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 14 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2016, se na Ústavní soud obrátil Ing. Dalibor Bartoš (dále jen "stěžovatel nebo "žalobce"). Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že jím napadá usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2016 č. j. Nc 668/2016-163, jímž tento soud rozhodl o námitce podjatosti soudkyně Okresního soudu v Domažlicích, JUDr. Kateřiny Martincové v průběhu řízení vedeném Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 4/2016 o zaplacení částky 500 000,- Kč, v němž stěžovatel vystupuje v procesním postavení žalobce. V napadeném usnesení spatřuje stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje: Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 8. 2016 č. j. Nc 668/2016-163 nevyhověl stěžovatelově námitce podjatosti soudkyně okresního soudu JUDr. Kateřiny Martincové a nevyloučil ji z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn. 7 C 4/2016 s odůvodněním, že stěžovatelem uváděné důvody pro vyloučení jmenované soudkyně spočívají v okolnostech, mající původ v postupu soudkyně v průběhu řízení o projednávané věci a v jejích rozhodnutích v jiných věcech. Právě takové důvody (uvedené v ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř.) však (samy o sobě) nemohou být podkladem pro rozhodnutí o podjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví. Podle názoru krajského soudu nelze u vyřizující soudkyně shledat ani negativní poměr k žalobci, jestliže mu byla uložena pořádková pokuta, která byla k odvolání žalobce usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016 č. j. 56 Co 208/2016-99 zrušena. Stěžovatel ve svém návrhu rekapituluje dosavadní průběh dosud nepravomocně skončeného řízení vedeného před Okresním soudem v Domažlicích, v němž se po žalované Mgr. Daniele Bartošové (dále jen "žalovaná") domáhá zaplacení částky 500 000,- Kč s příslušenstvím, přičemž namítá, že jmenovaná soudkyně prý v předmětném řízení preferuje zájmy žalované a připouští otázky, které nejsou podle jeho názoru v souladu s předmětem řízení. Za důvod podjatosti této soudkyně stěžovatel považuje i skutečnost, že rozhodovala i ve sporu o vypořádání společného jmění manželů týchž účastníků řízení, přičemž prý i v tomto řízení byl její postup a rozhodování plný rozporů a zjevné "animozity vůči žalobci". K prokázání svých tvrzení stěžovatel odkazuje na obsah protokolů, jak ve věci sp. zn. 7 C 4/2016, tak i ve věci vypořádání společného jmění manželů, vedené stejným soudem pod sp. zn. 7 C 9/2013. Krajskému soudu stěžovatel vytýká údajnou formálnost a "neobjektivnost" odůvodnění napadeného usnesení, v němž se tento soud, podle jeho názoru, nezabýval všemi namítanými souvislostmi a "spokojil se" s vyjádřením soudkyně JUDr. Kateřiny Martincové. III. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích konečných. Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo. (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Citovaná judikatura je přiměřeně použitelná i na nyní projednávanou věc. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné soudní orgány vypořádat v průběhu řízení; teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost výše jmenované soudkyně okresního soudu či možnost obrátit se na nadřízený soud s odvoláním proti rozhodnutí ve věci samé zůstává stěžovateli zachována i nadále. Není též vyloučeno, že napadená soudkyně bude dále postupovat v souladu s představami stěžovatele. V dané procesní situaci nelze napadené usnesení Krajského soudu v Plzni považovat za konečné rozhodnutí ve věci samé. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaný návrh je proto nepřípustný podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3454/16-1)