# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3446/24 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3446/24 - ECLI: ECLI:CZ:US:2025:4.US.3446.24.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 28. 1. 2025 - Datum zveřejnění: 14. 3. 2025 ## Abstrakt Analytická právní věta Pokud obecné soudy při rozhodování o bydlišti dítěte nezohlední nejlepší zájem dítěte, neprovedou řádné posouzení relevantních kritérií jako věk dítěte a způsob výkonu rodičovských práv nerezidentním rodičem, a nevyváží zájmy dítěte s právy rodičů, porušují tím právo rodiče na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatelky Z. N. C. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. 3. 2025 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 255/2024-1621 ze dne 4. 9. 2024 pro rozpor s čl. 10 odst. 2, s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Narativní část Stěžovatelce (matce) a vedlejšímu účastníkovi (otci) se v roce 2016 narodil syn. Rodiče ukončili společné soužití v roce 2019, matka zůstala bydlet v České republice a otec se odstěhoval zpět do Itálie. Dceru narozenou v roce 2019 otec nikdy nepoznal a se synem se od roku 2020 nestýká. V roce 2021 matka navrhla svěření dětí do své péče a poté se přestěhovala s dětmi z České republiky do Španělska. Otec s pobytem dětí ve Španělsku souhlasil s tím, že bude dočasný. Následně se domáhal určení bydliště dětí na adrese v Česku. Nesouhlasil s tím, aby se děti přestěhovaly s matkou za ním do Itálie. Obvodní soud v roce 2022 svěřil děti do péče matky a určil otci výživné. Městský soud změnil rozsudek pouze v části týkající se výživného. Návrhy na určení bydliště dětí ve Španělsku a úpravu styku otce s dětmi vzala matka zpět. Obvodní soud poté návrh otce na určení bydliště dětí v Česku zamítl. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že místem bydliště dětí určil Českou republiku. Odkázal na závěry 1. rodinněprávního sympozia k protiprávní změně bydliště nezletilého dítěte. Pobyt ve Španělsku považoval za protiprávní a neperspektivní, zatímco česká adresa představovala stabilní prostředí, odpovídající bydlení a lepší podmínky pro vztah dětí k otci. Soud zohlednil i to, že rodiče se původně shodli na pobytu v České republice a že matka plánovala další stěhování. Stěžovatelka označila napadené rozhodnutí za překvapivé a nepředvídatelné, protože soud nezměnil skutkový stav, ale právní posouzení, aniž by jí dal možnost se k němu vyjádřit. Namítala, že soud přehlédl sociální a školní vazby dětí ve Španělsku a pominul, že děti byly svěřeny do její výlučné péče, stejně jako fakt, že otec o děti nejeví zájem. Podle ní jde o zneužití institutu práva na určení místa bydliště. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu Obecné soudy musí při rozhodování ve věcech dětí vždy upřednostnit jejich nejlepší zájem, posuzovaný individuálně dle konkrétní situace a specifických okolností daných dětí v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Soudy jej musí zohlednit i při rozhodování o změně bydliště a vyhodnotit dopady rozhodnutí na dítě. Ústavní soud připomněl závěry 1. a 8. rodinněprávního sympozia Justiční akademie. Jednostranná změna bydliště bez dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu představuje protiprávní jednání, i když má rodič dítě ve své péči. Neznamená to však automaticky povinnost soudu dítě navrátit zpět. Soud musí zkoumat motivy jednání a zohlednit především zájem dítěte, přihlédnout k možnosti zachování vztahu s druhým rodičem, přínosům a rizikům stěhování, úpravám předchozích dohod a ochraně práv rodičů. Ústavní soud se ztotožňuje s městským soudem, že obvodní soud věc neprojednal v souladu s požadavky na rychlost řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Městský soud se sice snažil formálně napravit procesní postup a laxnost obvodního soudu, z materiálního hlediska je však jeho rozhodnutí formalistické, přehlíží stav věcí a je zjevně nespravedlivé. Soud při určování bydliště dítěte musí především posoudit, kde se nachází těžiště jeho života, zhodnotit délku pobytu v daném místě, věk dítěte a jeho individuální situaci. Čím déle dítě žije na určitém místě, tím silnější musí být důvody pro případnou změnu bydliště. Po třech letech pobytu získává fakticita zásadní význam. Městský soud chybně pominul možnost, že se Španělsko stalo obvyklým bydlištěm dětí (dcera tam strávila prakticky celý život), a vycházel výlučně z právního stavu v době podání návrhu. Tím opomněl kritéria judikatury SDEU k určení obvyklého bydliště na základě reálného života dítěte. Při rozhodování má soud zkoumat, zda změna bydliště zlepší životní podmínky dítěte, jak ovlivní jeho vzdělání, sociální vazby, kulturní zázemí, zdravotní péči a výkon rodičovských práv obou rodičů. Dále má zohlednit vývojovou fázi dítěte a jeho názor, pokud je dostatečně zralé. Městský soud kritéria buď vůbec nezohlednil, nebo se jimi zabýval povrchně a formalisticky. Neoprávněně také přisoudil rozhodující váhu původnímu úmyslu rodičů, přestože určení obvyklého bydliště dítěte závisí především na objektivních okolnostech. Nevypořádal se ani s rozporem mezi úmyslem a pozdějším faktickým usazením dětí ve Španělsku. Ústavní soud kritizoval přístup městského soudu, který nezohlednil faktický nezájem otce o péči a nepochopil komplexnost vztahů v rodině. Otec, přestože plní vyživovací povinnost, neprojevuje zájem o rodičovské povinnosti nebo styk s dětmi. Jeho motivace pro určení bydliště dětí v České republice se spíše zaměřuje na zabránění jejich pobytu v Itálii než na jejich nejlepší zájem. Městský soud tedy klíčová kritéria pro určení bydliště dětí neposoudil. Rozhodnutí však nebylo překvapivé, jak namítala stěžovatelka, protože měla možnost přizpůsobit svou obranu dané právní kvalifikaci. Předmětem poučovací povinnosti soudu není informace o tom, jak míní rozhodnout, ale na základě jakých právních norem tak učiní. Napadeným rozhodnutím tedy městský soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud proto jeho rozhodnutí zrušil. Soudkyní zpravodajkou ve věci byla Veronika Křesťanová. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko. ## Výrok Nezletilým vedlejším účastníkům V. C. C. a G. C. se opatrovníkem pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti jmenuje Česká republika - Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Kounicova 683/14, Brno. ## Odůvodnění 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka (matka) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím Městský soud v Praze porušil její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. května 2024 č. j. 0 Nc 25001/2020-1570 návrh otce na nahrazení souhlasu matky s umístěním bydliště nezletilých na adrese X, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil (výrok I) tak, že místem bydliště G. (výrok II) a V. C. (výrok III) určil Y. Rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). 4. V řízení o ústavní stížnosti mají nezletilí postavení vedlejších účastníků řízení a matka (jako stěžovatelka) a otec (jako vedlejší účastník) se řízení rovněž účastní. Podle § 892 odst. 3 občanského zákoníku platí, že rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem; v takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. 5. Ústavní soud tak podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, jmenoval nezletilým k účinnému hájení jejich práv v řízení o ústavní stížnosti jako opatrovníka Českou republiku - Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Opatrovník se jmenováním vyslovil souhlas. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3446/24-1)