# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3442/17

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3442/17
- ECLI: ECLI:CZ:US:2017:4.US.3442.17.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 11. 2017
- Datum zveřejnění: 18. 12. 2017
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
- Klíčová slova: soud/odnětí/přikázání věci, soudní uvážení, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1; 428/2012 Sb., § 18; 99/1963 Sb., § 12 odst.2, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") usnesení Nejvyššího soudu pro údajné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pro porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a pro porušení i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Napadené rozhodnutí podle názoru stěžovatelky údajně vykazuje prvky libovůle (ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny).

II.

Jak se zjišťuje z napadeného usnesení, Nejvyšší soud v právní věci žalobkyně proti žalovaným: 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, jednajícímu prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 2) Ing. Olze Novákové, v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 194/2015, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, rozhodl tak, že věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 194/2015 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Praha 1 (případně jinému obvodnímu či okresnímu soudu v Praze).

Z důvodu vhodnosti žalobkyně navrhla, aby věc byla přikázána "Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (případně jinému obvodnímu soudu v Praze či okresnímu soudu v Praze)". Návrh žalobkyně odůvodnila tím, že vede u Okresního soudu v Bruntále, Okresního soudu v Olomouci a Okresního soudu v Opavě více sporů s obdobným právním a téměř identickým skutkovým základem, a že ve většině těchto sporů má řízení více účastníků, přičemž tito účastníci, stejně jako právní zástupce žalobkyně, mají sídlo v Praze 1, 2 nebo 3. S ohledem na množství sporů je prý "nereálné, aby její právní zástupce téměř každý den či obden cestoval do Bruntálu, Opavy či Olomouce s ohledem na časovou náročnost cestování a náklady na dopravu a ubytování."

Nejvyšší soud, jako nejblíže společně nadřízený soud Okresnímu soudu v Bruntále a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 neshledal návrh důvodným, neboť žalovaný ad 1) s návrhem nesouhlasil, přičemž důvody, kterými žalobkyně podpořila svůj návrh na delegaci vhodnou, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu, neboť k takovým důvodům by bylo možné přihlédnout jen za situace, kdy by takové rozhodnutí nebylo na úkor dalších účastníků řízení. Protože žalovaný ad 1) s návrhem žalobkyně nesouhlasil, Nejvyšší soud návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. jinému soudu nepřikázal.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje velkým počtem soudních sporů (dalších 48), které jsou paralelně vedeny v Severomoravském kraji, přičemž v nich uplatňuje své restituční nároky podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť podle jejího názoru nevzal tento soud v úvahu, že i další "entity, které se pravidelně těchto restitučních sporů účastní, mají sídlo v Praze".

Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nezabýval se argumenty stěžovatelky o rychlosti a hospodárnosti řízení, takže jeho rozhodnutí je prý "nepřezkoumatelné, resp. vykazuje prvky libovůle".

IV.

Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou včas, a že splňuje i ostatní náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Zásada zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) představuje jednu ze základních záruk nestranného a nezávislého rozhodování, přičemž v zásadě je potřeba vždy vycházet z místní a věcné příslušnosti soudů, kterou stanoví zákon. Možnost postupovat podle § 12 odst. 2 občanského soudního řádu sice podle ustálené judikatury Ústavního soudu není v rozporu s právem na zákonného soudce, k delegaci vhodné je však přesto nutno přistupovat jen ve výjimečných případech (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 938/10 ze dne 2. 11. 2010). Tomu pak odpovídá i skutečnost, že ke kasačnímu zásahu Ústavní soud v obdobných případech přistupuje prakticky pouze tehdy, pokud napadeným rozhodnutím k delegaci vhodné došlo.

V projednávané věci Nejvyšší soud nevyhověl návrhu stěžovatelky, neboť důvody, které v jeho odůvodnění uvedla, svědčí pouze o tom, že její právní zástupce z advokátní kanceláře sídlící v Praze není ochoten trvale cestovat z Prahy do Bruntálu či Opavy a Olomouce, resp. v těchto městech pobývat a účastnit se řízení v jejích restitučních sporech.

Je třeba připomenout, že výkon jakéhokoli povolání je limitován určitými konkrétními specifiky, která se mohou jevit v určitých případech obtížnými, což ovšem neznamená, aby pouhá neochota, resp. obtíže právního zástupce jedné strany sporu plnit své povinnosti spojené se zastupováním klientky (sama stěžovatelka má sídlo v Opavě) mohla za situace, kdy zbývající účastníci či účastník řízení s delegací nesouhlasí, vést ke změně místní příslušnosti soudu, neboť by tím mohlo být ohroženo ústavně zaručené právo na zákonného soudce ostatních účastníků.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentem, že Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Je předně nutno uvést, že zvýšené nároky na odůvodnění Ústavní soud klade zejména v situaci, kdy je předmětným rozhodnutím věc přikázána jinému soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 2488/09 ze dne 2. 3. 2010).

V projednávané věci rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odůvodněno zcela dostačujícím způsobem. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na tom, že argumenty stěžovatelky pro delegaci vhodnou (především časová a finanční náročnost pro jejího právního zástupce s ohledem na množství vedených sporů) nejsou pro delegaci dostačující, tím spíše za situace, kdy další účastník s delegací nesouhlasil. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a odůvodnění založené na této argumentaci považuje za dostačující.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3442/17-1)