# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 339/06 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 339/06 - ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.339.06 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 12. 3. 2007 - Datum zveřejnění: 19. 9. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení - Klíčová slova: trestný čin - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 39, čl. 8 odst.2; 140/1961 Sb., § 249a ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručená právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a podle čl. 39 Listiny podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze ze jeho spáchání uložit. Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. O odvolání stěžovatele rozhodl shora napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě který zrušil výrok o trestu a stěžovatele nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel ve svém podání uvedl, že obecné soudy v jeho věci užily svévolnou aplikaci jednoduchého práva a nepřípustným způsobem vyložily formální stránku trestného činu. Soudy dovodily, že v době, v níž se měl dopustit trestného činu (tedy od 22. prosince 2001 do 24. května 2004) nebyl oprávněným uživatelem domu. Učinily tak přesto, že doposud nebylo pravomocně ukončeno občansko-právní řízení, které mělo tuto problematiku objasnit. Stěžovatel v civilním řízení zpochybnil odstoupení prodávajících od kupní smlouvy, což mělo vést k navrácení vlastnického práva k domu prodávajícím. Obecné soudy v trestním řízení pak posoudily užívání nemovitosti stěžovatelem v napadených rozsudcích jako protiprávní. Dále je z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů v jeho věci, a to za situace, kdy již byl pro shodné jednání potrestán. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. března 2002, sp. zn. 20 T 20/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, podle § 249a odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Stěžovateli bylo uloženo omezení, spočívající v povinnosti zdržet se nadále neoprávněného užívání objektu. Vedle toho mu byl uložen peněžitý trest 100 000,-- Kč a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Odvolání Krajský soud v Ostravě zamítl usnesením ze dne 16. dubna 2004, sp. zn. 4 To 77/2003, a dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR dne 21. října 2004, sp. zn. 8 Tdo 1181/2004. Stěžovatel následně tato rozhodnutí napadl v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 25/05, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně nepodstatnou usnesením ze dne 11. ledna 2007. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 85/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a z této pozice zkoumá právní podstatu procesní stránky napadených rozhodnutí tak, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 Listiny a násl. tedy i v naříkaném právu dle čl. 39 Listiny. Ve své judikatuře, která je obecně dostupná, Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud tedy nevystupuje jako další instance soudnictví, které by příslušelo provádět přezkum již řešené problematiky, a v důsledku toho posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat rozhodnutí obecných soudů svým vlastním. Stěžovatelem prezentovaný nesouhlas s posouzením věci obecnými soudy by stavěl Ústavní soud do pozice dalšího kontrolního orgánu určeného k přezkumu jeho věci, a to za situace, kdy sám stěžovatel nepodal v projednávané věci dovolání s ohledem na předchozí závěry Nejvyššího soudu ČR. V projednávané věci okresní i krajský soud postupovaly v souladu s příslušnými procesními ustanoveními a v řízení respektovaly zásady trestního řízení uvedené v § 2 trestního řádu. Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou to totiž právě obecné soudy kterým přísluší rozhodovat o vině a trestu, při současném respektování základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy ČR), a při zachování důvodů a způsobů trestního stíhání stanovených zákonem (čl. 8 odst. 2 Listiny), tedy trestním řádem a trestním zákonem. Jak z uvedeného plyne, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v projednávané věci porušily základní práva stěžovatele v ústavní stížnosti naříkaným způsobem. Postup obecných soudů byl v souladu se zákonem a rozhodnutí bylo řádně odůvodněno. Samo tvrzení stěžovatele že jednání, pro které byl shledán vinným a odsouzen, nenaplnilo zákonné znaky trestného činu neobsahovalo relevantní tvrzení o zásahu do jeho základních práv proto neobstojí. Současně Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 25/05 byla shodná s argumentací, kterou předložil i v právě projednávané ústavní stížnosti. S ohledem na tyto okolnosti nemá IV. senát Ústavního soudu důvodu odchylovat se od závěrů, které ve svém rozhodnutí uvedl I. senát Ústavního soudu, a proto na ně odkazuje. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-339/06-06)