# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3263/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: IV.ÚS 3263/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:4.US.3263.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 4. 2. 2020
- Datum zveřejnění: 2. 3. 2020
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: trestná činnost, odůvodnění, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6; 40/2009 Sb., § 206, § 209

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku (1. a 2. skutek), přečinu podvodu podle § 20 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku (3. skutek), přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (2. a 3. skutek). Za to nalézací soud odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu a uložil mu trest zákazu činností, specifikovaných ve výroku, na deset let; současně jej zprostil obžaloby pro další v rozsudku popsaný skutek, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal stěžovatel. Poškozené byly se svými nároky odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") zrušil výrok o výkonu trestu, nově rozhodl, stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let do věznice s ostrahou a odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nalézací soud měl nesprávně a účelově vyhodnotit provedené důkazy, vycházel-li především z výpovědí svědků, jejichž trestní minulost policejní orgán soudu zamlčel, které byly v rozporu s dalšími důkazy; nadto nebyl dotazům obhajoby poskytnut dostatečný prostor. Nalézací soud nedostatečně prokázal naplnění subjektivní stránky, porušil zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny - k tomu stěžovatel odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu a ve spisu nalézacího soudu založené písemnosti a výpovědi. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a jeho nesoulad s další judikaturou Ústavního soudu vztahující se k tzv. opomenutým důkazům; rovněž poukazuje na nepřiměřenou délku řízení: obžaloba byla podána již dne 30. září 2015. Stěžovatel i v této souvislosti odkazuje na judikaturu týkající se vztahu délky řízení a výše trestu a navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.

3. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je podle Ústavního soudu patrné, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a vyvozené závěry jsou v souladu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Porušení práv stěžovatele nemůže být založeno na faktu, že obecný soud rozhodl jinak, než jak si obžalovaný představoval, nebo vyvodil-li si z provedených důkazů závěry jiné. Odvolací soud má možnost odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu - postupuje-li tak, neupírá stěžovateli právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) či na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy). Změnil-li odvolací soud stěžovateli uložený trest na nepodmíněný, pak proto, že zohlednil jeho trestní minulost stěžovatele, který se stíhaného jednání dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z trestu odnětí svobody.

4. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji argumentaci užitou již v průběhu řízení, aniž by přitom akceptoval obecnými soudy vyslovenou reakci - lépe řečeno, rozšiřuje své námitky o nesouhlas se způsobem, jak se s jeho námitkami obecné soudy již vypořádaly. Ústavněprávní argumentace má pak podobu odkazů na judikáty Ústavního soudu. Je tedy patrné, že stěžovatel si je vědom poslání Ústavního soudu, který může reagovat jen na pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, jež reálně zasahují ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Přesto stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá vlastní hodnocení své věci, relativizuje rozhodnutí obecných soudů a vyslovuje svůj nesouhlas s nimi. Podobné námitky Ústavní soud trvale považuje jen za pouhou polemiku, nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti. Nic proto nesvědčí o stěžovatelem tvrzených zásazích do jeho základních práv; obecné soudy učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestných činů, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3263/19-1)