# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3244/23 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3244/23 - ECLI: ECLI:CZ:US:2024:4.US.3244.23.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 17. 1. 2024 - Datum zveřejnění: 7. 2. 2024 - Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu); právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci - Klíčová slova: styk rodičů s nezletilými dětmi, dítě, rodičovská zodpovědnost, odůvodnění, péče o dítě/střídavá - Dotčené předpisy: 140/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 12; 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4; 89/2012 Sb., § 907; 99/1963 Sb., § 157 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl, že návrh stěžovatelky ze dne 23. 2. 2023 na změnu svěření nezletilých dětí do péče a určení výše výživného se zamítá (výrok I.). Dále rozhodl o zamítnutí stěžovatelčina návrhu na nahrazení souhlasu otce se školní docházkou nezletilých do Základní školy X (výrok II.). 2. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který stěžovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.). 3. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 4. Předkládá přitom obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení, tj. v jí podaném odvolání i samotném návrhu, jímž bylo zahájeno řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Opětovně tudíž uvádí, že v daném případě došlo k podstatné změně poměrů, jež odůvodňuje jak změnu stávajícího režimu výchovy, tak rovněž změnu určení základní školy. V tomto ohledu poukazuje na problémy spjaté s dojížděním z otcova bydliště, resp. zmiňuje stanoviska dcer, které preferují péči matky. Stěžovatelka má za to, že v nyní posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče. Zdůrazňuje, že obecné soudy bagatelizovaly vyslovené přání nezletilých a nerespektovaly stanoviska opatrovníků (srov. rozsudek krajského soudu, body 7 a 8). 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala procesní prostředek k ochraně svého práva (tzn. odvolání proti rozsudku okresního soudu). 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry krajského a okresního soudu učiněnými v rámci řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, v nichž tyto soudy neshledaly předpoklady pro změnu stávajících výchovných poměrů a s tím související změnu určení školského zařízení. 8. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit závěry plynoucí z jeho ustálené judikatury, z níž se podává, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti (srov. výše), a tedy nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dcerám, jak byla vymezena obecnými soudy a s jejichž právními závěry polemizuje v řízení před Ústavním soudem. 9. Nesouhlasí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti se způsobem, jakým okresní a krajský soud rozhodly o úpravě výchovných poměrů nezletilých, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na https://nalus.usoud.cz). V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). 10. Ústavní soud rovněž připomíná, že ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, na něž ostatně odkazuje i stěžovatelka, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. (srov. např. cit. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). 11. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že okresní i krajský soud při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky dostatečně do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž - jak již bylo zdůrazněno - shledaly předpoklady pro zachování stávajícího režimu rovnoměrné střídavé péče, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu. 12. Jak totiž vyplývá z odůvodnění stěžovaných rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). 13. Výhradám stěžovatelky formulovaným v ústavní stížnosti tedy přisvědčit nelze, neboť z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, napadená rozhodnutí obstojí. Obecné soudy se v přiměřeném rozsahu zabývaly tím, zda jsou či nejsou dány důvody pro přehodnocení stávajícího výchovného uspořádání, vycházely z řádně provedeného dokazování, vysvětlily, jakými úvahami se řídily a svá rozhodnutí taktéž srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily (srov. zejména rozsudek krajského soudu, bod 10). Potřebnou pozornost věnovaly také nejlepšímu zájmu nezletilých, přičemž při zohlednění konkrétních specifik posuzovaného případu nelze způsob jeho vymezení promítnutý do napadených rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní. Sama skutečnost, že soudy dospěly k jiným než stěžovatelkou preferovaným závěrům, přitom důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. 14. K námitce stěžovatelky týkající se nerespektování přání nezletilých Ústavní soud považuje za vhodné uvést, že se již dříve vyjádřil k několika aspektům participačních práv dítěte zakotveným v čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Z ustálené judikatury lze vyzdvihnout nejširší cíl garance těchto práv dítěte, který je možné vytyčit tak, že v řízení, týkajícím se dítěte, s ním má být zacházeno jako s důležitým subjektem práv, nikoliv jako s pouhým pasivním objektem, o němž je rozhodováno (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018, bod 44). Ústavní soud již dříve označil svobodně vyjádřený názor dítěte za podstatné vodítko při zjišťování jeho nejlepšího zájmu ze strany obecných soudů. Současně ale zdůraznil, že se nejedná o jediné kritérium, které soud musí při komplexním posouzení nejlepšího zájmu dítěte vzít v potaz, což ovšem znamená, že takto vyjádřený názor nezletilého není možné při rozhodování pouze převzít a následovat bez dalšího. Z uvedeného vyplývá, že dítě má právo být slyšeno v řízeních, jež se jej týkají, a jeho názoru musí být přikládána patřičná váha, která se odvíjí od věku a rozumové vyspělosti dítěte. Přání dítěte ale nelze označit za absolutní hodnotu (ačkoliv má bezesporu značný význam), od níž by se soud nemohl odchýlit, pakliže tento krok dostatečně odůvodní relevantními důležitými zájmy, mezi nimiž bude (také v otázce péče či stykového režimu) hrát nejzásadnější roli nejlepší zájem dítěte. 15. Těmto požadavkům obecné soudy vyhověly, neboť opakovaně (byly vyslechnuty okresním soudem a v odvolacím řízení prostřednictvím opatrovníka) zjišťovaly názor nezletilých (naposledy v rámci odvolacího řízení - srov. rozsudek krajského soudu, bod 7), kterýžto názor nicméně zasadily do širšího kontextu, a tedy jej se zohledněním nejlepšího zájmu nezletilých kriticky přehodnotily. Závěry, které učinil na základě provedeného dokazování krajský soud (srov. zejména bod 10 odůvodnění), že totiž starší dcera je ve věku, kdy dívky obvykle lnou více k matce a mladší dcera se chová podle jejího vzoru, přitom Ústavní soud považuje za přesvědčivé a pečlivě odůvodněné. Za podstatnou považuje především okolnost, že obecné soudy neshledaly žádné přesvědčivé důvody pro nastavený systém péče, když zdůraznily, že obě nezletilé měly velmi dobrý školní prospěch, u obou rodičů je jim věnována náležitá péče, byť výchovné přístupy rodičů jsou rozdílné. 16. Lze proto shrnout, že na odůvodněných závěrech okresního i krajského soudu Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora zdůrazněnému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich excesivnosti či dokonce protiústavnosti. 17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3244/23-1)