# Ústavní soud, sp. zn. IV.ÚS 3244/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: IV.ÚS 3244/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:4.US.3244.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 7. 5. 2014 - Datum zveřejnění: 28. 5. 2014 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona - Klíčová slova: trestný čin/podvod, skutková podstata trestného činu, in dubio pro reo, trest - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 39; 140/1961 Sb., § 250b; 40/2009 Sb., § 211 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na právní a jinou ochranu, zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání ad 1) - 3) trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odstavců 1 a 4 písmeno b) trestního zákona, ad 4, 5) dvojnásobné pomoci dle § 10 odstavce 1 písmeno c) trestního zákona k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odstavců 1 a 3 trestního zákona, ad 6, 7) dvojnásobné pomoci podle § 10 odstavce 1 písmeno c) trestního zákona k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odstavce 1 trestního zákona, a odsouzen za uvedený trestný čin a pomoci k trestným činům a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odstavce 1 trestního zákona, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. listopadu 2010, č.j. 1 T 207/2010-225, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. 5 To 93/2011, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu pěti let při současném vyslovení dohledu. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání na dobu pěti let. Rovněž mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, s alternativním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. listopadu 2010, č.j. 1 T 207/2010-225, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. 5 To 93/2011, a při současném zrušení všech dalších rozhodnutí obsahově na tento výrok o trestu navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání stěžovatele proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl; dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že po celou dobu trestního řízení, a to i v případě předcházejícím projednávané věci, namítal, že se nemohl dopustit trestného činu při sjednání úvěru, jak je mu kladeno za vinu. I podle závěrů Nejvyššího soudu se trestného jednání měli spoluobvinění dopustit tím, že úvěry nespláceli. Nemohlo tedy dojít k trestnímu jednání stěžovatele pouze uvedením nesprávných údajů, neboť taková skutková podstata byla uzákoněna teprve s účinností trestního zákoníku od 1. ledna 2010. Zde ustanovení § 211 stanovuje, že trestného činu se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé údaje. Podle stěžovatele je tedy zjevné, že se jedná o dvě různá jednání. Předchozí právní úprava, podle které byl stěžovatel odsouzen, pracovala pouze s pojmem sjednání. Jeho aplikací i na jednání stěžovatele se tedy soudy dopustily nepřiměřeného rozšíření výkladu trestního zákona. Stěžovatel shledal pochybení rovněž ve stanovení výše škody. Zde soudy vycházely automaticky z výše sjednaného úvěru, aniž by zohlednily škodu, kterou stěžovatel svým účastenstvím skutečně způsobil. Tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo, neboť soudy dostatečně neindividualizovaly trestní vinu a v důsledku toho i represi. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 2 T 5/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti, přičemž z rozhodnutí Nejvyššího soudu i z vlastního lustra zjistil, že rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. prosince 2012, č.j. 15 T 38/2011-326, byl zrušen výrok o vině pod body 1) - 3) a celý výrok o trestu a o náhradě škody z napadeného rozsudku Okresního soudu v Hodoníně. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2013, č.j. 4 To 93/2013-364, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto, a v důsledku toho nabylo zrušovací rozhodnutí právní moci. Následné dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. září 2013, č.j. 6 Tdo 884/2013-31, odmítl. Ústavní soud se tak, obdobně jako Nejvyšší soud v řízení o dovolání, dostal do situace, kdy ve vztahu k části ústavní stížnosti došlo ke zrušení napadeného výroku a řízení ve věci probíhalo v rámci jiného, v ústavní stížnosti nenapadeného řízení před obecnými soudy. Jak je patrno z lustra Ústavního soudu, rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 7. prosince 2012, č.j. 15 T 38/2011-326, Krajského soudu v Brně ze dne 12. března 2013, č.j. 4 To 93/2013-364, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2013, č.j. 6 Tdo 884/2013-31, bylo napadeno v samostatné ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3823/13. Ústavní stížnost stěžovatele je tedy v popsaném rozsahu nutno odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatel před podáním této ústavní stížnosti nevyčerpal, ve smyslu ustanovení § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu, veškeré procesní nástroje, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Pokud se týká zbývající části ústavní stížnosti, zde stěžovatel opakovaně předkládal své námitky, s nimiž se vypořádaly obecné soudy v řízení o věci samé i v rámci odvolacího a dovolacího řízení (viz odvolání na č.l. 503 a 504, respektive dovolání na č.l. 545-548 spisu). Stěžovatel nepředložil novou argumentaci a svoji ústavní stížnost založil výhradně na nesouhlasu s napadenými rozhodnutími a vlastní interpretaci aplikovaného zákonného vymezení trestného činu, které, ve světle nové právní úpravy, považuje za bezdůvodné a nepřípustné rozšíření výkladu trestního zákona. Soudy se přitom srozumitelně, jasně a hlavně opakovaně s jeho námitkami vypořádaly. Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu do jeho základních práv. Soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s hmotněprávními i procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/IV-US-3244/13-1)